Jan Žižka chtěl založit vlastní říši s tvrdými pravidly. Neštítil se nejkrutějších trestů

Mezi 8. a 10. lednem se sem po neúspěchu druhé křížové výpravy u Kutné Hory stahovaly rozptýlené houfy křižáků a právě zde je husité dostihli a v nejméně dvou divokých střetech rozdrtili. Německý, dnes Havlíčkův Brod byl dobyt a vypleněn a obyvatelstvo z větší části zmasakrováno. Husitům padlo do rukou i na 500 zásobovacích vozů křižáků, což představovalo jednu z největších kořistí husitských válek.

Mohlo by vás také zajímat: Bitva u Sudoměře: Geniální stratég Jan Žižka si pohrál s terénem i vozovou hradbou

Začátkem dubna 1423 se Německý Brod znovu dostal do centra pozornosti, ovšem z úplně jiného důvodu. Zničené a vyvražděné město se zřejmě za těch 15 měsíců vzchopilo natolik (anebo zdaleka nebylo poničeno tak, jak hlásaly kroniky), že mohlo v první povelikonoční středu a čtvrtek 7. a 8. dubna hostit desítky Žižkových přívrženců. Sešli se zde z jediného důvodu. Po porážce dvou křížových výprav, pádu Jana Želivského a nejasném směřování Prahy i narůstajících sporech Jana Žižky s táborskými kněžími se přiblížil okamžik, kdy se jednotlivé husitské proudy utkají mezi sebou o dominantní roli v rámci celé husitské revoluce.

I když se usnesení německobrodského sjezdu nedochovalo, jeho důsledky jsou více než zřejmé. Vznikl zde nový husitský svaz spojující východočeské orebity, tedy skupinu husitů pojmenovanou podle kopce Oreb nad městečkem Třebechovice pod Orebem, husity z takzvaného Menšího Tábora se základnou na největším českém skalním hradě Valečově poblíž Mnichova Hradiště a některé příslušníky východočeské šlechty pod velením Jana Žižky. Ten se tak rozhodl odpoutat se od Tábora a ve východních Čechách vybudovat svou vlastní silnou husitskou základnu, kterou pojmenoval Nový nebo také Menší Tábor.

Bitva u Hořic

Žižka ovšem neměl na východě Čech žádnou základnu a je otázkou, jestli tuto část českého království vůbec osobně znal. Nicméně nově vzniklé husitské uskupení takřka ihned prokázalo mimořádnou akceschopnost, když pod velením slepého hejtmana napadlo statky významného šlechtice a bývalého mocného nejvyššího purkrabího Čeňka z Vartemberka zasahující do blízkosti Hradce Králové. Tak došlo 20. dubna 1423 k bitvě u Hořic, která skončila – jak jinak – vítězstvím Jana Žižky.

Přímá svědectví o bitvě se nezachovala, podle pozdějších kronikářů z konce 15. století ale měl Žižka s asi 120 vozy, 2 700 pěšími a 300 jezdci vytvořit obrannou linii na vrchu svatého Gotharda a opřít ji o stejnojmenný dřevěný kostelík a kruhovou tvrz. V krajině táhlých chlumů oddělujících Podkrkonoší od rovinaté Středočeské tabule se jednalo o brilantní postavení, za jehož volbu Žižka vděčil svému zdejšímu spojenci Divišovi Bořkovi z Miletínka, který zdejší terén dokonale znal.

Přečtěte si také: Žižka mezi loupežníky. V českém lese přepadávali hrdlořezové, mstitelé i grázl s velkým G

Těžce obrnění jezdci Čeňka z Vartemberka a jeho katolických spojenců museli útočit do kopce a čelit soustředěné palbě husitských děl, hákovnic a píšťal. Mnozí sesedli a bojovali opěšalí, což je ještě víc vyčerpalo. Žižka toho využil a v pravou chvíli proti nim zpoza vozové hradby vyslal čerstvou pěchotu a jízdu. Výsledkem byla naprostá pohroma útočících východočeských katolíků a drtivé vítězství husitů. Ti pak pronásledovali prchající houfy do oblasti jižně od Jičína, kde ve vsi Kozojedy dobyli místní tvrz a 60 jejích obránců upálili.

Žižka postupně získal na východě Čech pro svůj Menší Tábor významná města včetně věnného města českých královen Hradce Králové, který Jan Žižka obsadil a který do té doby patřil již zmíněnému husitskému šlechtici Diviši Bořkovi z Miletínka. V létě došlo k vůbec prvnímu střetu mezi husitskými vojsky, když 4. srpna 1423 porazil slepý hejtman nyní již svého bývalého spojence Diviše Bořka z Miletínka v bitvě u Strauchova dvora.

Žižkův vojenský řád

Nejspíš v září 1423 pak spatřil světlo světa Žižkův vojenský řád, jedna z nejvýznamnějších listin husitské doby. Jeho úkolem bylo vynutit si poslušnost vojska a zabránit zbytečným ztrátám.

Řád například nařizoval, že pokud se vojsko hne z místa a spěchá do nového ležení, musí každý voják bez rozdílu poslouchat svého hejtmana. Pokud se tomu někdo vzpříčí, čeká jej trest, který se nemusí odbýt pokutou, ale nejlépe fyzickým trestem či možná i popravou. Jakmile se vojsko hne z ležení, musí odcházet společně a v celku. Tedy ti první musí jít takovým tempem, aby jim poslední stačili a vojsko se neroztrhalo.

Než se vojsko vydalo na pochod, všichni se pomodlili a hejtmani pak rozdělili muže do šiků a rot a vojáci tak po celý den táhli pod jednou korouhví. Nikdo nesměl přebíhat ani se mísit s jinou korouhví, než pod kterou vyšel.

Zakázány byly veškeré hádky, potyčky, sváry i nadávky. Když se stalo, že někdo někoho bil, zranil, zchromil nebo zabil, trest byl podle zákona Božího, takže mu bylo ublíženo stejným způsobem. Kdyby se někdo pokusil utéct z vojska, měl být jako sprostý zloděj ztrestán na hrdle i na majetku.

Trestat se podle Žižkova vojenského řádu měli také lháři, zloději, hráči v kostky, loupežníci a lapkové, opilci, drbny, nevěstky a cizoložníci, tedy vlastně všichni hříšníci. Všichni muži k tomu určení měli takové provinilce trestat bitím, mrskáním, zabíjením, stínáním, věšením, topením, pálením nebo natahováním.

Žižkovi sirotci

K Menšímu Táboru se dobrovolně nebo silou přidávalo stále více měst včetně Čáslavi, Jaroměře, Dvora Králové a Trutnova. V roce 1424 pak vojsko východočeského svazu táhlo k samotné Praze, kterou byl Žižka rozhodnut dobýt. Od krveprolití ho až 14. září odradil Jan Rokycana smírem na Špitálském poli. Místo boje došlo k vzájemné dohodě a spojené husitské armády vytáhly na Moravu proti vojsku Albrechta Habsburského. Před obleženou Přibyslaví ale Jan Žižka 11. října 1424 zemřel a jeho vojsko si od té chvíle začalo říkat sirotci.

Zdroj: Petr Čornej: Jan Žižka, Praha 2019

Podívejte se na celý díl dokumentu Utajené příběhy českých dějin věnovaný mystickému pozadí husitské revoluce: