Bitva u Grunwaldu: 15. července 1410 v ní bojoval i Jan Žižka

Totální masakr německých rytířů byl pro Jana Žižku klíčový hned ze dvou důvodů

Fotka z rekonstrukce bitvy u Grunwaldu Zdroj: Getty Images

Bitva u Grunwaldu srazila 15. července 1410 vaz Řádu německých rytířů a umožnila vznik silného Polska. Jan Žižka si z ní odnesl hned dvě zásadní věci.

Po měsících příprav a formování jednotek se 15. července 1410 proti sobě u polského Grunwaldu a Tannenbergu postavily dvě podobně silné armády. Jednu z nich tvořilo vojsko Řádu německých rytířů a jejich evropských spojenců včetně oddílů ze severu Čech, Slezska a Moravy. Proti nim se řadily korouhve spojeného vojska polského krále Vladislava II. Jagellonského a litevského velkoknížete Vytautase posílené Tatary, Rusy, Moldavany a také nejméně 3000 žoldnéři naverbovanými v zemích Koruny české.

The great thing about having your birthday on July 15 is the historic significance behind it. On that day in 1410 the first Battle of Tannenberg was fought where combined 🇵🇱🇱🇹 forces defeated and destroyed the 🇩🇪 Order of Teutonic Knights. A truly strategic victory 😎 pic.twitter.com/EflNpzR27r
— Paweł Markiewicz 🇺🇦🇵🇱🇺🇸🇨🇦 (@DrPMarkiewicz) July 15, 2022

Obě armády za sebou měly děsivou noc, kdy se jejich leženími prohnala prudká vichřice. V polském táboře létaly vzduchem stany, nevyspali se ani vojáci německých rytířů, kterým vichr úplně zničil ležení. Ráno ale vichr ustal a obě armády čítající podle různých zdrojů 16 000-39 000 mužů na polsko-litevské straně a 11 000-27 000 bojovníků ve vojsku německých rytířů zaujaly postavení.

Na polské straně se do bitvy chystal i budoucí hejtman husitských vojsk, přibližně 50letý Jan Žižka. Jeho místo bylo ve 4. korouhvi vedené Janem Sokolem z Lamberka, která byla zařazena na pravé křídlo více než pět kilometrů dlouhé bojové sestavy. Právě tady se přitom odehrály tvrdé střety, které téměř rozhodly bitvu v neprospěch Poláků a Litevců.

Drama na pravém křídle

Bitva začala po počáteční nepříliš úspěšné dělostřelecké palbě z asi stovky děl na teutonské straně. Následoval prudký útok lehké litevské jízdy na levé křídlo, který pocuchal řádovou pěchotu a smetl obsluhu děl. Těžcí křižáci ale dokázali Litevce odrazit a začali je pronásledovat k nedalekému jezeru. Mezitím se do sebe zaklesl střed bojové linie, kde se obě strany zoufale snažily získat převahu, aniž by se to kterékoliv z nich podařilo. Srážka hlavních sil obou armád přitom byla tak silná, že hluk střetu bylo možné slyšet na míle daleko.

Zatímco levé křídlo nalákalo křižáky do bažinatého terénu a střed se zmítal v nerozhodné řeži, nastala dramatická situace na polsko-litevském pravém křídle. To se pod úderem těžké německé jízdy téměř zhroutilo, čemuž zabránil jen obranný ústup za pomoci tří smolenských praporů a některých litevských jednotek, přičemž jeden smolenský prapor byl prakticky vyhlazen.

Právě v této fázi bitvy se i Žižkova korouhev stáhla do nedalekého lesíka a podle protičesky zaujatého polského kronikáře Jana Dlugosze bylo potřeba hodně přemlouvání, aby se vrátila do bitvy. Jak ale připomíná historik Petr Čornej v knize Jan Žižka, za váháním Čechů mohly být spory o nevyplacený žold. Žižka a jeho spolubojovníci totiž v polských službách bojovali už od jara 1410. Češi si ale nakonec pověst v bitvě napravili a jihočeský šlechtic Jošt ze Želče dokonce zajal mladého slezského knížete Konráda VII. Bílého Olešnického.

Vozová hradba v praxi

Pro Žižku a jeho budoucí působení v čele husitských vojsk měla největší význam poslední závěrečná fáze bitvy. V té se podařilo polskému středu prorazit linii řádových vojsk a řádová armáda byla rozdělena do dvou obklíčených skupin. Obrana se postupně hroutila, padli i hlavní velitelé křižáků včetně velmistra řádu. Ustupující křižáci si probojovávali cestu ke svému táboru, kde se pak tisíce z nich bránily za hradbou řetězy narychlo pospojovaných zásobovacích vozů.

Nebylo to poprvé v historii válčení, kdy se vozy použily k vybudování obranné pozice. Právě u Grunwaldu si ale při dobývání křižáckého tábora Jan Žižka nejspíš uvědomil, jak se dá vozová hradba účinně bránit. Kolem tábora se nakonec strhla největší řež, v níž na obou stranách padly tisíce bojovníků.

Poslední bašta v Malborku

Důsledky bitvy byly pro Řád německých rytířů fatální. Ze šedesáti představených řádu jich padesát v bitvě zahynulo, padl i velmistr řádu Ulrich von Jungingen, polsko-litevské síly zabily také velkého maršála Friedricha von Wallenroda, velkého komtura Kuna von Lichtensteina a velkého pokladníka Thomase von Merheima.

Zbytek řádu se stáhnul do nedobytné pevnosti Malbork, kterou polsko-litevské síly až do září neúspěšně obléhaly. Jan Sokol z Lamberka se údajně nabídl, že domluví vydání hradu zradou českých žoldnéřů bojujících na straně řádu. Polský král Vladislav II. Jagellonský tuto možnost odmítl, nezdála se mu příliš čestná, a tak se o vydání Malborku s řádem dohadoval další dvě desetiletí. Poláci Malbork získali až za pozdějšího krále Kazmíra IV., který nakonec v roce roku 1457 metodu podplacení české posádky úspěšně použil.

Žižkův palcát

A Jan Žižka z Trocnova? Ten si do Čech z Velké války, jak se tehdy střet mezi mocným Řádem německých rytířů a sebevědomou polsko-litevskou unií nazýval, přivezl kromě zkušenosti s vozovou hradbou také palcát. Tato pádná jednoruční zbraň bezvadně se hodící k drcení přileb se totiž do té doby používala hlavně v Polsku a Rusku.

ZDROJ: Petr Čornej: Jan Žižka, Praha 2019