Největší husitské vítězství: Křižáci utíkali z bitvy u Domažlic za zpěvu husitů, ke střetu však došlo

Měla to být jednoznačná záležitost. Čtvrtá křížová výprava vyhlášená a sebraná na jaře a zkraje léta roku 1431 byla z pohledu současníků velkolepou ukázkou síly Svaté říše římské a papeže. Podle souboru drobných kronik psaných od sklonku husitství, které pod názvem Staré letopisy české do uceleného díla soustředil František Palacký, táhlo 61 let před objevením Ameriky do odbojných Čech vojsko o síle 130 000 bojovníků.

Jejich motivace byla jednoduchá a nijak se nelišila třeba od křížových výprav podniknutých do Svaté země o tři století dříve – úspěšná kruciáta znamenala pro křižáky odpuštění hříchů a přímou cestu do posmrtného ráje. Ostatně už 20. března 1431 vyhlásil papež odpustkové buly pro všechny účastníky nové, v pořadí už čtvrté křížové výpravy do Čech. Kdo by takovému lákadlu odolal?

Křižácká vozová hradba

Husité, kteří se už přes deset let stavěli na odpor katolické církvi i svému králi Zikmundovi Lucemburskému, se tentokrát měli utkat s vojskem, jež se poučilo z bitvy na Vítkově v roce 1420, porážky druhé kruciáty u Kutné Hory a Německého Brodu v lednu 1422 i zkázy třetí křížové výpravy v srpnu 1427 u Tachova.

Spolu s obrněnou jízdou a těžkou i lehkou pěchotou totiž překročily v srpnu 1431 hranice českého království u Tachova i tisíce vozů určených k zásobování vojska, ale také k vytvoření vozové hradby, a stovky „pušek“, tedy tehdejších děl. Husité měli na vlastní kůži okusit svou vlastní osvědčenou taktiku.

Velitelé vojsk

Velitelem křížové výpravy se měl stát král Zikmund Lucemburský, který se ale této své „čestné povinnosti“ obratně vyhnul. V čele křižáků tak stanuli Fridrich Braniborský a kardinál Julián Cesarini (ano, ten s tím kloboukem).

Vojsko křížové výpravy, které tvořily oddíly z celé Římskoněmecké říše, se nejprve velmi pomalu shromažďovalo v bavorském Weidenu. Dokonce tak pomalu, že husité shromáždění pod velením kněze Prokopa Holého, spolubojovníka již sedm let mrtvého vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, museli kvůli zásobovacím potížím couvnout ze západních Čech blíž k Praze.

Když pak křižáci 1. srpna 1431 překročili česko-bavorskou hranici, nenarazili na větší odpor a mohli se bez obav pustit do obléhání Domažlic. Husité ale zvedli své vojsko o síle asi 40 000 bojovníků tábořící kolem Berouna a ve dvou dnech (12. a 13. srpna) urazili 75 kilometrů směrem k útočníkovi. Ráno 14. srpna 1431 se už husité od Chotěšova rychle blížili k obleženým Domažlicím, jejichž dobytí by jim značně zkomplikovalo situaci.

Bitevní pole

Oblast mezi Domažlicemi a Kdyní, kde se nakonec křižácké vojsko v očekávání blížících se husitů rozložilo, tvoří Všerubská vrchovina. Tato necelých 20 km široká mezera mezi Šumavou a Českým lesem svými dvěma průsmyky (Folmava a Všerubský průsmyk) odjakživa lákala útočníky z Bavorska k vpádu do Čech. Právě tady se 22.–23. srpna 1040 odehrála bitva u Brůdku, v níž kníže Břetislav I. na hlavu porazil vojsko římsko-německého krále Jindřicha III. Černého.

O více než 400 let později se právě tady, v okolí Domažlic, Kouta na Šumavě a Kdyně, snažilo křižácké vojsko zaujmout bitevní sestavu, vytvořit vozovou hradbu a postavit se blížícím se husitům. Kopcovitý terén, kterému vévodí hrad Rýzmberk (665 m), jim to ale nijak neusnadňoval a špatná komunikace mezi křižáckými oddíly nakonec způsobila paniku.

Ktož jsú boží bojovníci

Vozovou hradbu se sice křižákům podařilo mezi Domažlicemi a Rýzmberkem vybudovat a osadit ji pěchotou, na víc už ale nebyl čas. Podle dobové kroniky Staré letopisy české se hlavní část křižáckého vojska ještě předtím, než vůbec husity spatřila, dala na útěk. „A když ještě míli Čechové od Němců byli, ihned z odpuštění božího Němci s velmi velikou bázní a se strachem prchali a dříve, než české vojsko spatřili, s vozy svými do bavorských lesů běželi,“ zaznamenaly Staré letopisy české události onoho dne.

Jak to bylo se zpěvem chorálu Ktož jsú boží bojovníci není přesně známo, podle Vojenských dějin Československa (Naše vojsko 1985, I. díl, strana 270) ale existuje domněnka, že ve chvíli, kdy vrchní velitel křižácké výpravy zaslechl husitský zpěv a rachot jejich vozů, stáhl své vojsko poněkud vzad, aby jej nepřítel předčasně nezpozoroval. Tento manévr ale nejspíš přispěl ke všeobecnému zmatku v řadách křižáků, kteří začali prchat do Bavor – včetně kardinála Cesariniho, který to pro jistotu vzal oklikou přes Nýrsko. Nicméně o jeho klobouku se kronika nezmiňuje.

Bitva tak skončila dříve, než mohla začít. Není ale pravda, že by se husité a křižáci vůbec nestřetli. Podle Starých letopisů českých se husité museli vypořádat s pěchotou zanechanou na bojových vozech, o které se zřejmě bojovalo až do večera.

Ještě větší vítězství, než se čekalo

Jisté je, že nikdy před tím ani později neobrátili husité na úprk tak početného protivníka, a bitva u Domažlic se tak stala největším vítězstvím husitů za celou dobu husitských válek. Rozvrácený týl prchajících křižáků husitům nabídl nejen tučnou kořist, ale především možnost jednat s papežem na basilejském koncilu o uznání čtyř pražských artikulů o nápravě církve a křesťanské společnosti. Nehledě na budoucí vítězství či porážky polního husitského vojska se tak otevřela cesta k uznání kalicha a přijímání podobojí a nastolení křehké náboženské rovnováhy v českých zemích.

Odkaz na obrázkovou licenci: CC0 1.0

Zdroj: Encyclopedia Britannica / Petr Čornej: Jan Žižka / Jaroslav Kašpar a Jaroslav Porák: Ze starých letopisů českých