Bál se Jan Žižka pekla? V krutém středověku neměl jako bývalý lapka na vybranou

Přestože by to leckomu neuškodilo, na peklo už téměř nikdo z naší současné společnosti nevěří. Víra v nadpozemské věci měla však v lidských dějinách zásadní místo – a to platí dvojnásob i pro husitské války. Sám Jan Žižka se velmi bál, že přijde do pekla, a tento strach byl zřejmě hlavním motivem k jeho stanutí v čele husitských vojsk. Kde se však strach z pekla vzal?

Pomsta křesťanů

Obavy z pekla byly prorostlé celou středověkou společností. Rozsáhlé skupiny obyvatel se podle kněžích neměly dostat do nebe, a tak měly být odsouzeny k věčným pekelným mukám. To se týkalo třeba nepokřtěných novorozeňat, samozřejmě pohanů a třeba také Židů, což byl jejich trest za ukřižování Krista. Hrozby peklem byly při plamenných kázáních podobně silné a časté jako hlásání Kristovy lásky. Jejich součástí bývaly i důkladné popisy mučících praktik, jež potkaly třeba Jidáše a další hříšníky

Bylo prostě nutné přesvědčit ovečky o tom, že bez křesťanství není život možný – a na koho nezabrala motivace cukrem, zafungoval bič. Prodávání odpustků bylo samozřejmě výhodné samo o sobě, avšak podle dochovaných záznamů není důvod nevěřit, že sami kněží horlivým líčením pekelných muk fascinovaně věřili. I uznávaní teologové měli ze svého hříšného života obavy – stačí jmenovat jednu z nejvýraznějších postav scholastiky, anglického arcibiskupa Anselma z Canterbury, který byl později prohlášen za svatého; dokonce i on byl přesvědčen o zkaženosti vlastní duše.

Rakouský historik Peter Dinzelbacher, který o středověké nábožnosti napsal knihu Poslední věci člověka: nebe, peklo, očistec ve středověku, vyslovil názor, že fascinace peklem pochází z dob, kdy byli křesťané v rámci Římské říše pronásledováni – tehdy se zrodila touha po pomstě, zadostiučinění. Později se hrozba peklem nutně proměnila. Už nebylo třeba vyžadovat trest pro zástupce mocné říše, nýbrž s rozšiřováním křesťanství a upevňováním jeho role ve společnosti se musely najít jiné skupiny obyvatel, jež byly k pekelnému údělu předurčeny.

Jan Žižka a strach z pekla

A právě v tomto myšlenkovém klimatu začal Jan Žižka myslet na spásu. Dlouhé roky se totiž živil jako lapka a žoldnéř, který během svého života minimálně jednoho člověka zabil a spoustu dalších okradl. Jeho zkušenosti s bojem proti přesile a různými záškodnickými aktivitami se později bohatě zúročily v kariéře vojevůdce, během níž dokázal přicházet s nečekanými a chytrými řešeními prekérních situací.

Hluboce věřící Žižka začal ve věku kolem 60 let myslet na posmrtný život a, jak je z předchozích odstavců patrné, jeho vyhlídky tou dobou nebyly moc dobré. Byl zatížen mnoha hříchy, a navíc se dožil věku, který v období pozdního středověku už mnoho nových příležitostí neskýtal. Žižka se však natolik obával Božího soudu, že se „na stará kolena“ přidal k husitské rebelii – uvěřil, že právě husitství mu umožní smýt své hříchy a dočkat se tak Božího odpuštění.

To by podle historika Petra Čorneje, který o Žižkovi vydal koncem roku 2019 rozsáhlou publikaci, mohlo vysvětlovat nečekaný zápal, s nímž Žižka bojoval za husitské hodnoty – a to navzdory mnoha dřívějším dekádám morálně pochybného života. Máme před sebou klasický příběh o napraveném hříšníkovi, který vedle psychologické hloubky nabývá i výrazných sociologicko-historických rozměrů; motivace ke spáse a odčinění dřívějších hříchů byla v období středověku mnohem větší, než si dnes dokážeme představit.