8. listopadu 2021 05:30 Miroslav Honsů

Bitva na Bílé hoře: Jak to doopravdy bylo se slavným moravským plukem

Bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620) má v českých dějinách temnou pachuť s jedinou světlou událostí, jíž byl hrdinský boj Moravanů do posledního muže u zdi královské obory Hvězda. Na výsledku bitvy se nic změnit nedá, s Moravany to ale bylo trochu jinak.

Moravský pěší pluk Jindřicha Šlika tvořili profesionální vojáci naverbovaní za peníze moravských stavů v různých zemích střední Evropy. Pravděpodobně mezi sebou mluvili německy a o vyšších zájmech, kvůli kterým se bitva na Bílé hoře vedla, měli jen matné povědomí. Před bitvou se pluk o síle asi 1 800 mužů nacházel na pravém křídle stavovské formace a téměř se opíral o zeď královské obory Hvězda.

Bitva se ale vyvíjela v neprospěch stavovské armády tak rychle, že „Moravané“ ani nestačili zaregistrovat, jak špatné to je. Navíc ze svého postavení měli omezený přehled po bojišti. Svým způsobem se tak dá říct, že bojovali dál, protože jim ostatní zapomněli říct, že bitva už skončila.

Také představa, že moravský pluk padl do posledního muže, je jen mýtus. „Moravané“ bojovali především proto, že jim v ústupu bránila zeď obory a stovky se jich vzdaly císařské armádě včetně jejich velitele Šlika. Ten později nabídl své cenné vojenské zkušenosti císaři Ferdinandu II. Štýrskému, který je vděčně přijal.

Dvouhodinová porážka

K Praze se spojená armáda ligistů a císařských blížila brzy ráno 8. listopadu 1620. Oddíly bavorských ligistů o síle asi 12 000 mužů vedené vévodou Maxmiliánem Bavorským byly trochu napřed, císařští v počtu zhruba 14 000 mužů postupovali za nimi. Nástup na bojiště komplikoval rozvodněný Litovecký potok, který se dal překročit pouze po úzkém mostu – což je noční můra každé armády.

Kdyby stavovská armáda nevýhodné situace císařských využila, byl by zřejmě vývoj a možná i výsledek bitvy zcela jiný. Podle historika Dušana Uhlíře se dva moravští velitelé, tedy Jindřich Šlik a Jan Stubenvoll, obrátili na vrchního velitele stavovských vojsk knížete Kristiána Anhalta s výzvou, aby se na protivníka zaútočilo.

Stavovské vojsko disponující necelými 20 000 muži ale zaváhalo a reagovalo pouze rozestavením asi 500 mužů a několika děl na předsunutou pozici. Byla neděle, císařské a ligistické oddíly měly v nohách namáhavý pěší přesun a velitelé stavovské armády rozložené ve výhodném postavení na Bílé hoře a podpořené několika bateriemi děl ten den s bitvou spíše nepočítali.

Jenže vrchní velitel vojsk císaře Ferdinanda II. Karel Bonaventura hrabě Buquoy rozhodl jinak. Vyslal motolskou strání proti levému křídlu stavovského vojska dva valonské pluky o síle 3 000 mužů, kteří měli otestovat morálku stavovského vojska a jeho ochotu bojovat i bez žoldu, který většina vojáků zimního krále Fridricha Falckého neviděla už několik měsíců.

Akce, kterou bychom dnes nazvali „průzkum bojem“, přinesla nečekaný výsledek. Levé křídlo a postupně i střed stavovské armády zachvátil zmatek, do kterého postupně na obou stranách zasáhly další pěší i jízdní jednotky. Stavovská armáda tvořená nesourodým slepencem oddílů naverbovaných českými a moravskými stavy s podporou uherské jízdy začala ustupovat.

Bitva nakonec trvala jen něco přes dvě hodiny a pro stavovské vojsko šlo o naprostou pohromu. Odhaduje se, že na straně císařských padlo kolem 500 mužů, zatímco stavovská armáda přišla přímo na bojišti odhadem o 700, stovky dalších ale byly pobity během bezhlavého ústupu směrem k Praze.

Král Fridrich Falcký hned po bitvě z Prahy uprchl a pro české země skončila dva roky trvající rebelie proti císaři známá jako stavovské povstání. Krvavou tečkou za těmito událostmi byla poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621.

Miroslav Honsů

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom