Bitva u Karansebes: Nejkrvavější řež, k níž vlastně nedošlo, byla tragickou fraškou

10 000 mrtvých a raněných a nepřítel nikde: Nejkrvavější bitva, k níž vlastně nedošlo, byla tragickou fraškou

Marie Terezie prvních osm let své vlády válčila,

Císaře Josefa II. si pamatujeme hlavně jako úporného reformátora beze smyslu pro humor, který chtěl za každou cenu vystoupit ze stínu své matky, císařovny Marie Terezie. Platilo to i pro oblast, kde bychom to na první pohled nečekali, a to válečnictví.

Josef II. (1780–90) se zkrátka chtěl zapsat do historie jako schopný vojevůdce. Vždyť i jeho matka dokázala ve válkách o rakouské dědictví svést mnoho bitev a udržet si tak trůn. A co teprve pruský král a proslulý válečník Fridrich II. Veliký (1740–1786)? Nutnou součástí pro získání slávy na vojenském poli potřebujete nepřítele, jímž se v tomto případě stala Osmanská říše, tedy Turci. Tažení proti nim ale dopadlo úplně jinak, než si válečník-čekatel Josef II. představoval.

Směr Karansebes

Začátek nevypadal špatně. Císař postavil vůbec největší armádu, jakou kdy Rakousko vidělo, a v roce 1787 vyhlásil Turkům novou, z hlediska rakousko-osmanských vztahů v pořadí už osmou válku. Jeho 240 000 mužů, téměř 900 děl a 36 000 koní představovalo impozantní sílu – stárnoucí maďarský maršál Franz Moritz Lascy, kterého Josef II. pověřil velením, ji ale nedokázal využít. Vojsko rozdělil na dlouhé frontě od Srbska po Bukovinu a až na menší potyčky ho nechal zahálet. Mužstvo navíc trpělo nemocemi a nedostatkem pitné vody a Turci získali čas k protiúderu.

Ten přišel na konci léta 1788, kdy do rumunského Valašska zamířila 200tisícová turecká armáda pod velením velkovezíra Koci Jusufa Paši. Josef II. se konečně postavil do čela svých vojsk a s vidinou vojenské slávy zamířil k rumunskému městu Karansebes (Caransebeş) ležícím na soutoku řek Timiș a Sebeș.

Čtěte také: Napoleonův komplex z výšky je mýtem, měl cenu 40 000 mužů. Nový film odhaluje jeho egyptskou misi

Osudná noc

Byla noc z 21. na 22. září 1788, když se rakouská armáda o síle přesahující 100 000 mužů rozložila u mostu přes řeku Timiș. Část husarské jízdy pronikla na druhý břeh, aby pátrala po Turcích, ti ale tou dobou byli ještě dva dny pochodu daleko a husaři narazili jen na tábor kočovných Romů. To mělo dalekosáhlé důsledky. Husaři si v táboře opatřili zásoby kořalky, sesedli z koní a začali popíjet.

Když o něco později za značně zmoženým jezdectvem dorazili pěšáci a také se dožadovali alkoholu, došlo k potyčce. Ozvaly se výstřely do vzduchu a zřejmě aby docílili ještě většího zmatku, začali někteří husaři i pěšáci volat „Turci! Turci!“. Byla bezměsíčná noc a zmatek na druhé straně řeky se v táboře, kam navíc stále ještě přicházeli noví a noví vojáci, jevil jednoznačně – rakouský předvoj napadli Turci.

Halt, nebo Alláh?

Potyčkou a alkoholem rozjaření husaři se hrnuli zpět přes most a při tom stříleli do vzduchu. Důstojníci v táboře zareagovali po svém – snažili se rostoucí zmatek uklidnit hlasitými povely „Halt! Halt!“, což ale zmateným vojákům, kteří pocházeli z mnoha národností Rakouské říše a německy často nerozuměli, znělo jako „Alláh! Alláh!“. Vypukla panika, kterou znásobily dělostřelecké baterie, když začaly pálit do vlastních řad v domnění, že jde o útočící Turky.

Vojáci se tlačili jeden na druhého, most přes řeku se okamžitě ucpal, koně se plašili a vozatajové je odřezávali od vozů. Ani císař Josef II. neunikl tlačenici a dav ho i s koněm strhl do řeky, v níž musel nějakou dobu plavat.

Podivná bitva trvala celou noc a měla tragickou bilanci. Rakouská armáda, aniž by potkala jediného Turka, ztratila v chaosu kolem 10 000 mrtvých a raněných. Rakušané od Karansebesu odtáhli v takovém chvatu, že ani nepohřbili své mrtvé. Když se dva dny poté na scéně skutečně objevila osmanská vojska, nevěřili jejich velitelé vlastním očím. Rakušané zde evidentně svedli těžkou bitvu – jenže s kým?

Bitva, v níž rakouská armáda porazila sama sebe

Sen o vojenské slávě se Josefovi II. definitivně rozplynul. Těžce nemocen se vrátil do Vídně a velení armády přenechal nejprve Andreji Hadikovi a posléze polnímu maršálu Ernstu Gideonu von Laudonovi. To se ukázalo jako konečně chytrý tah. V té době již 71letý Laudon převzal iniciativu a 7. října 1789 dobyl po dlouhém obléhání Bělehrad. O několik měsíců později 20. února 1790 zemřel ve Vídni císař Josef II., bylo mu teprve 48 let.

Objevily se i dohady, jestli k „bitvě“ vůbec došlo a jak je možné, že se jednotky vzájemně nepoznaly. Jedním z vysvětlení může být to, že bitva u Karansebesu, v níž rakouská armáda porazila sama sebe, byla zkrátka natolik potupná, že se o ní veřejně začalo mluvit až v roce 1831, kdy její popis vyšel v rakouském odborném časopise Austrian Military Magazine.

ZDROJ: Daily Sabah / World Atlas

Odkaz na obrázkovou licenci Creative Commons.