10 000 mrtvých a raněných a nepřítel nikde: Nejkrvavější bitva, k níž vlastně nedošlo, byla tragickou fraškou

Josef II. (1780–90) se zkrátka chtěl zapsat do historie jako schopný vojevůdce. Vždyť i jeho matka dokázala ve válkách o rakouské dědictví svést mnoho bitev a udržet si tak trůn. A co teprve pruský král a proslulý válečník Fridrich II. Veliký (1740–1786)? Nutnou součástí pro získání slávy na vojenském poli potřebujete nepřítele, jímž se v tomto případě stala Osmanská říše, tedy Turci. Tažení proti nim ale dopadlo úplně jinak, než si válečník-čekatel Josef II. představoval.

Směr Karansebes

Začátek nevypadal špatně. Císař postavil vůbec největší armádu, jakou kdy Rakousko vidělo, a v roce 1787 vyhlásil Turkům novou, z hlediska rakousko-osmanských vztahů v pořadí už osmou válku. Jeho 240 000 mužů, téměř 900 děl a 36 000 koní představovalo impozantní sílu – stárnoucí maďarský maršál Franz Moritz Lascy, kterého Josef II. pověřil velením, ji ale nedokázal využít. Vojsko rozdělil na dlouhé frontě od Srbska po Bukovinu a až na menší potyčky ho nechal zahálet. Mužstvo navíc trpělo nemocemi a nedostatkem pitné vody a Turci získali čas k protiúderu.

Ten přišel na konci léta 1788, kdy do rumunského Valašska zamířila 200tisícová turecká armáda pod velením velkovezíra Koci Jusufa Paši. Josef II. se konečně postavil do čela svých vojsk a s vidinou vojenské slávy zamířil k rumunskému městu Karansebes (Caransebeş) ležícím na soutoku řek Timiș a Sebeș.

Čtěte také: Napoleonův komplex z výšky je mýtem, měl cenu 40 000 mužů. Nový film odhaluje jeho egyptskou misi

Osudná noc

Byla noc z 21. na 22. září 1788, když se rakouská armáda o síle přesahující 100 000 mužů rozložila u mostu přes řeku Timiș. Část husarské jízdy pronikla na druhý břeh, aby pátrala po Turcích, ti ale tou dobou byli ještě dva dny pochodu daleko a husaři narazili jen na tábor kočovných Romů. To mělo dalekosáhlé důsledky. Husaři si v táboře opatřili zásoby kořalky, sesedli z koní a začali popíjet.

Když o něco později za značně zmoženým jezdectvem dorazili pěšáci a také se dožadovali alkoholu, došlo k potyčce. Ozvaly se výstřely do vzduchu a zřejmě aby docílili ještě většího zmatku, začali někteří husaři i pěšáci volat „Turci! Turci!“. Byla bezměsíčná noc a zmatek na druhé straně řeky se v táboře, kam navíc stále ještě přicházeli noví a noví vojáci, jevil jednoznačně – rakouský předvoj napadli Turci.

Halt, nebo Alláh?

Potyčkou a alkoholem rozjaření husaři se hrnuli zpět přes most a při tom stříleli do vzduchu. Důstojníci v táboře zareagovali po svém – snažili se rostoucí zmatek uklidnit hlasitými povely „Halt! Halt!“, což ale zmateným vojákům, kteří pocházeli z mnoha národností Rakouské říše a německy často nerozuměli, znělo jako „Alláh! Alláh!“. Vypukla panika, kterou znásobily dělostřelecké baterie, když začaly pálit do vlastních řad v domnění, že jde o útočící Turky.

Vojáci se tlačili jeden na druhého, most přes řeku se okamžitě ucpal, koně se plašili a vozatajové je odřezávali od vozů. Ani císař Josef II. neunikl tlačenici a dav ho i s koněm strhl do řeky, v níž musel nějakou dobu plavat.

Podivná bitva trvala celou noc a měla tragickou bilanci. Rakouská armáda, aniž by potkala jediného Turka, ztratila v chaosu kolem 10 000 mrtvých a raněných. Rakušané od Karansebesu odtáhli v takovém chvatu, že ani nepohřbili své mrtvé. Když se dva dny poté na scéně skutečně objevila osmanská vojska, nevěřili jejich velitelé vlastním očím. Rakušané zde evidentně svedli těžkou bitvu – jenže s kým?

Bitva, v níž rakouská armáda porazila sama sebe

Sen o vojenské slávě se Josefovi II. definitivně rozplynul. Těžce nemocen se vrátil do Vídně a velení armády přenechal nejprve Andreji Hadikovi a posléze polnímu maršálu Ernstu Gideonu von Laudonovi. To se ukázalo jako konečně chytrý tah. V té době již 71letý Laudon převzal iniciativu a 7. října 1789 dobyl po dlouhém obléhání Bělehrad. O několik měsíců později 20. února 1790 zemřel ve Vídni císař Josef II., bylo mu teprve 48 let.

Objevily se i dohady, jestli k „bitvě“ vůbec došlo a jak je možné, že se jednotky vzájemně nepoznaly. Jedním z vysvětlení může být to, že bitva u Karansebesu, v níž rakouská armáda porazila sama sebe, byla zkrátka natolik potupná, že se o ní veřejně začalo mluvit až v roce 1831, kdy její popis vyšel v rakouském odborném časopise Austrian Military Magazine.

ZDROJ: Daily Sabah / World Atlas

Odkaz na obrázkovou licenci Creative Commons.