Marie Terezie si musela korunu tvrdě vyválčit. Plán jejího otce převrátil Evropu naruby

Takzvanou Pragmatickou sankci o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského vydal Karel VI. (vládl v letech 1711 až 1740) ve Vídni 19. dubna 1713. Dokument, který měl z hlediska rakouského práva platnost zákona, měl zajistit, že po smrti Karla VI. nastoupí na habsburský trůn jeho vlastní děti a v případě, že by nezanechal mužského potomka, dokonce i jeho dcery. Karel VI. se pragmatickou sankcí zároveň pojistil proti potomkům svého staršího bratra, který před ním v letech 1705–1711 vládl jako Josef I., a dokument také určoval, že území říše zůstane nedělitelné.

Přečtěte si také: Muži kolem Marie Terezie: Česká královna velela hrubiánům, vojevůdcům i svému milujícímu manželovi

Pragmatická sankce stavěla na hlavu všechna pravidla evropské dynastické politiky. Určovala totiž, že na trůn může usednout i žena a panovnická linie přesto zůstane zachována. Pokud by podobnou listinu vydal Václav II., mohla na český trůn usednout v roce 1306 například jeho dcera Eliška Přemyslovna. Přemyslovci by tak nikdy nevymřeli a Lucemburkové by v českých dějinách hráli zcela jinou roli.

V zajetí dcer

Když Karel VI. pragmatickou sankci vydával, bylo mu teprve 33 let a nemohl tušit, kolik dětí bude mít a zda mezi nimi bude i syn. Jeho manželka Alžběta Kristýna dlouho nemohla otěhotnět a první dítě se jí narodilo až v roce 1716, osm let po svatbě. Syn Leopold Jan ale žil jen několik měsíců, poté se už královskému páru narodily jen dcery Marie Terezie, Marie Anna a Marie Amálie. Úporná snaha zajistit Karlovi VI. následníka trůnu nakonec přivedla královnu až k alkoholismu – věřila, že k otěhotnění pomůže pití červeného vína.

Karel VI. věnoval prosazení pragmatické sankce zbytek svého života a dokument postupně schválily sněmy všech zemí habsburské monarchie a také většina nejdůležitějších evropských mocností včetně Ruska, Pruska, Anglie, Francie i Nizozemska. Když Karel VI. 20. října 1740 zemřel, jeho dcera Marie Terezie se stala první ženou na habsburském trůnu a dodnes zůstává i jedinou ženou, která kdy vládla českému království.

Válečnice Marie Terezie

Evropa v době nástupu Marie Terezie na trůn stále ještě pociťovala důsledky války o španělské dědictví, v níž se v letech 1701–1714 její otec Karel VI. snažil pro Habsburky udržet španělský trůn. V nejkrvavějším konfliktu v Evropě v první polovině 18. století zahynulo odhadem až 700 000 lidí, chuť válčit ale nikdy úplně nezmizela.

Sotva Marie Terezie ve svých 23 letech (vládla 1740–1780) dosedla na habsburský trůn, začala se kolem její říše, stahovat mračna. Pragmatickou sankci, jejímuž prosazení v Evropě obětoval Karel VI. mnoho let i finančních prostředků, začaly klíčové evropské státy okamžitě zpochybňovat a některé se rozhodly na říši Marie Terezie zaútočit.

První úder přišel ze severu. Už 16. prosince 1740 vpadl tehdy 28letý pruský král Fridrich II. Veliký s početnou armádou do Slezska a obsadil ho. Proti Marii Terezii se vzápětí utvořila silná koalice států, které se po vzoru Pruska rozhodly urvat si svůj díl. Kromě Pruska ji tvořily Francie, Španělsko a Neapolské království a také Bavorsko, Švédsko, Janovská republika, Portugalsko a kurfiřt kolínský. Na svou stranu naproti tomu Marie Terezie získala Británii, Rusko, Nizozemsko a nakrátko i Sasko.

K tématu: Prahu 6 zdobí moderní Marie Terezie za 3,6 milionu. Můžete s ní i virtuálně otáčet

Bojovalo se v Čechách, kde v létě 1741 Bavoři a Francouzi obsadili Prahu. Západním sousedům se ale tento tah vymstil – armáda Marie Terezie posílená o uherské a italské oddíly na oplátku zaútočila na Bavorsko a dobyla Mnichov, který po dva roky okupovala. V roce 1742 habsburská vojska kousek od Čáslavi prohrála bitvu s Prusy (17. května 1742, 5 200 mrtvých) a Marie Terezie musela s Fridrichem uzavřít mír. Ztratila Kladsko, velkou část Slezska a málem i území dnešního Královéhradeckého kraje.

Potupnou zradu z počátku své vlády se rozhodla rakouská arcivévodkyně Prusům oplatit v roce 1745, kdy se k protipruské koalici připojilo i Polsko. Jenže rakousko-saskou armádu stíhal jeden neúspěch za druhým, a i když dočasně operovala i v Prusy obsazeném Slezsku, musela nakonec po sérii porážek ustoupit. Tato druhá slezská válka, během které Prusové podruhé dobyli Prahu, skončila o Vánocích 1745 podepsáním míru v Drážďanech, který pruské ovládnutí Slezska potvrdil.

Marii Terezii tak zbyla poslední dvě válčiště v Rakouském Nizozemí a v Itálii, kde v roce 1746 triumfovala habsburská vojska nad francouzsko-španělskými oddíly u Piacenzy, což zajistilo klid na jihu říše.

Osm let a sedm dětí

Konečný mír byl ale v Evropě podepsán až 18. října 1748. Marie Terezie ve válkách ztratila Slezsko a několik menších území v Itálii (Parmu, Piacenzu a Guastallu), ale uhájila Milán a Rakouské Nizozemí. Nejdůležitějším vítězstvím nicméně bylo, že osm evropských zemí, které mírovou smlouvu podepsaly, uznalo platnost pragmatické sankce. Plán Karla VI. na zachování habsburské linii se tak naplnil.

Během válek o rakouské dědictví ovšem Marie Terezie nejen sháněla spojence, přesouvala armády a domlouvala mírové smlouvy, ale také svému manželovi Františku I. Štěpánu Lotrinskému porodila sedm dětí (z celkových 16) včetně dvou následníků trůnu a budoucích císařů Josefa II. a Leopolda II.

Zdroj: Čornej, P., Bělina, P.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993