1. listopadu 2021 07:00

Bitva na Vyšehradě: Jak Praha znovu odolala útoku krále Zikmunda

Pankrácká pláň přiléhající k Vyšehradu se 1. listopadu 1420 stala dějištěm krátké, ale krvavé bitvy. V jejím důsledku se Pražané zmocnili vyšehradské pevnosti a odsoudili Zikmunda Lucemburského do role pozorovatele toho, co se děje v jeho vlastním království.

Před 601 lety se v okolí pražského Vyšehradu odehrála rozhodující bitva, při níž se vojsko českého krále Zikmunda Lucemburského pokusilo vyprostit vyšehradskou posádku z obležení husitů. Výsledky bitvy, která skončila vítězstvím husitů, zásadním způsobem ovlivnily další události v českém království a zasáhly do dějin celé Evropy.

Rok 1420 zastihl české království v nesmírně složité situaci. Velká i menší města po celé zemi přecházela buď na stranu katolickou, nebo na stranu podobojí reprezentovanou především husity. Ti na jaře založili Tábor a chystali se vyřešit situaci v Praze, kde pohusitské město svíraly ze dvou stran dvě pevnosti ovládané posádkami věrnými králi Zikmundovi, tedy Pražský hrad a Vyšehrad.

Husité se mohli opřít nejen o podporu mnoha měst a zejména nižší šlechty, ale také o vojenské schopnosti zřejmě největšího stratéga své doby Jana Žižky z Trocnova. Ten již na konci března 1420 v bitvě u Sudoměře odrazil početně silnější obrněné oddíly katolické šlechty a johanitů a především v polovině července uhájil vrch Vítkov v Praze před útokem výběru evropských armád svolaných pod korouhve první křížové výpravy.

Zikmund Lucemburský se po tomto debaklu nechal 28. července spěšně korunovat českým králem a o dva dny později křížovou výpravu rozpustil.

Obléhání Vyšehradu

V září 1420 se pražští husité rozhodli vylepšit svou pozici a jako první začali obléhat Vyšehrad. Jeho posádka byla blíže lidnatému Starému a především Novému Městu a kontrolovala důležitou benešovskou silnici, po které do města proudila část zásob z venkova. Zároveň komplikovala spojení Prahy s Táborem.

Na obležení a případné dobytí pevnosti ale neměli pražští husité dost sil, obrátili se tedy s žádostí o pomoc na další husitské obce. Postupně tak od začátku září dorazily posily z Královéhradecka, Žatecka a Lounska a 15. září, kdy začalo obléhání Vyšehradu, vítali pražští husité i houfec táboritů. Husitské vojsko Vyšehrad neprodyšně obklíčilo a jeho hlavní síly se rozložily na dnešní pankrácké pláni. Velitelem husité jmenovali Hynka Krušinu z Lichtenburka.

Král, který přišel pozdě

Početná posádka Vyšehradu, která začala brzy trpět nedostatkem vody a z hladu postupně konzumovala své koně, spoléhala na pomoc Zikmunda. Ten sice skutečně vytáhl z Kutné Hory vyšehradským na pomoc, ale k Pankráci dorazilo jeho vojsko o 16 000–20 000 mužích až 1. listopadu 1420 po třetí hodině odpoledne.

To bylo klíčové z jednoho důvodu – zoufalá posádka Vyšehradu totiž uzavřela s husity dohodu, že se právě 1. listopadu vzdá, pokud jí král nepřijde na pomoc do osmé ráno. Zikmund, který o dohodě nejspíš nevěděl, ale dorazil o několik hodin později, a přišel tak o oslabené, ale přesto bojeschopné obránce Vyšehradu, kteří by vpadli husitům do zad.

Hrrr na ně!

Přestože posádka Vyšehradu nejevila ochotu opustit bezpečí svých hradeb, zavelel Zikmund k útoku. Hlavní směr vedly jednotky z Uher doplněné o německé žoldnéře proti kostelíku svatého Pankráce, o který se opírala obrana husitů. Druhý směr útoku tentokrát ve svahu od Podolí připadl oddílům české a moravské šlechty.

Husité nejprve ve zmatku částečně ustoupili, ale rychlý přesun posil a zřejmě i plamenná řeč vrchního hejtmana Hynka Krušiny z Lichtenburka, o níž se zmiňují kronikáři, situaci zachránily. Husité se chopili iniciativy a teď to byli oni, kdo vytlačoval Zikmundovy oddíly z pankrácké pláně. Dobře se nevedlo ani jezdcům moravských a českých šlechticů, kteří museli v příkrém svahu sesednout a jako opěšalí ztratili značnou část své síly.

Jako první se dalo na ústup 1 500 jezdců zarputilého nepřítele husitů, kutnohorského mincmistra Mikše Divůčka z Jemniště. Pro husity byl nepřítelem číslo jedna – v kutnohorských slojích a kobkách totiž končila většina husitů zajatých katolíky. Byli zde často mučeni a ponecháni smrti hladem.

Prvotní ústup malého počtu jezdců strhnul ostatní Zikmundovy oddíly. Vypukl všeobecný ústup a zmatek, kdy se na okolních vinicích a mokřinách bily malé hloučky bojovníků obou stran. Pankrácká pláň a její okolí se brzy pokryly těly zabitých Zikmundových vojáků i jeho českých a moravských spojenců včetně příslušníků vysoké šlechty. Rychle se přitom šeřilo, protože bitva začala po třetí hodině odpoledne a slunce tehdy (stejně jako dnes) zapadalo už devět minut po půl páté.

Důsledky bitvy na Vyšehradě

Zikmund Lucemburský, který přes Český Brod ustoupil ke Kutné Hoře, ještě bitvu nepovažoval za ztracenou, vysoká česká a moravská šlechta ale byla jiného názoru. Zikmundovo chování v bitvě a bezprostředně po ní mnozí považovali za zradu a krátce po bitvě se přidali na stranu husitů. Významnou posilou vítězů se stala zejména moravská šlechta, která až dosud na výjimky stranila králi.

Protože na bojišti zůstalo kromě žoldnéřů i množství zabitých šlechticů, byla bitva na Vyšehradě v Evropě považována za strašlivou porážku katolíků. Hned po bitvě se vzdala posádka Vyšehradu, její příslušníci ale byli ušetřeni – na rozdíl od vyšehradských kostelů, které husité vzápětí vyloupili.

Pozice Zikmunda Lucemburského ve středních Čechách nebyla dlouhodobě udržitelná, a proto se svým vojskem ustoupil nejprve na Moravu a později až do Uher. Iniciativu v Čechách převzala husitská strana, nově posílená o část vysoké šlechty. Cesta k dlouholetému bratrovražednému boji, nazývanému husitské války, byla konečně otevřena…

Miroslav Honsů

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom