Přes 5 000 mrtvých, zajatých a zraněných. Slavná námořní bitva u Abúkíru byla potupou Francie

Dějiny Evropy jsou spojené s řadou válečných konfliktů a nespočet z nich probíhal mezi Francií a Velkou Británií, odvěkými rivaly, kteří bojovali o nadvládu nad tehdejším světem. Jedna z takových strategických bitev proběhla poblíž ústí Nilu do Středozemního moře u města Abúkír ve dnech 1. až 2. srpna roku 1798. Stály proti sobě francouzská námořní flotila vedená viceadmirálem François-Paulem Brueysem d'Aigalliers a flotila Velké Británie pod vedením kontradmirála Horatio Nelsona.

„Cesta do pekla“ v britsko-francouzském podání

Bitva u Abúkíru bývá záměrně označována jako „námořní bitva u Abúkíru“, protože o rok později zde Napoleon Bonaparte svedl vítěznou pozemní bitvu, v níž porazil turecké vojsko. Angličtí a američtí historikové používají navíc název „Battle of the Nile“.

Bitvě u Abúkíru předcházela celá řada událostí, které předznamenaly i její konečný výsledek. Jednou z nich bylo bezpochyby Napoleonovo vítězné italské tažení, které vyústilo 17. října 1797 v podepsání tzv. campoformijského míru. Tento dokument ukončil válku mezi Francií a rakouskou monarchií, jež uznala ztrátu svého vlivu v Itálii a zároveň se vzdala Lombardie a Belgie. Výměnnou získala Benátsko, Istrii a Dalmácii.

Bonapartova popularita rostla a vedení francouzské armády bylo pod tlakem jeho popularity nuceno přistoupit na jeho plán oslabení britského obchodu ve Středomoří podpořený ovládnutím Malty, Egypta a Sýrie. Francouzská armáda čítající více než 36 000 mužů a žen se vydala na tajnou plavbu napříč Středomořím. Z dnešního pohledu se to může jevit jako zajímavé nebo téměř nemožné, ale celou akci a její hlavní cíl se podařilo před anglickými špiony utajit. Téměř všechny úkoly francouzské mise se podařilo splnit. Dodnes je záhadou, proč se viceadmirál François-Paul Brueys d'Aigalliers nevrátil podle rozkazu zpět, ale zakotvil v abúkírské zátoce asi 23 km severozápadně od Alexandrie. Právě zde byla celá francouzská flotila objevena anglickým loďstvem.

Průběh bitvy

Ze začátku se zdálo, že jsou síly, prostředky i šance obou odvěkých rivalů vyrovnané. Francouzi měli dokonce více děl, ale jejich posádky byly nezkušené. Námořníci často neměli potřebný výcvik, kvalita důstojnického sboru byla pochybná, konstrukce lodí zastaralá a většina francouzských posádek se nikdy neúčastnila žádné větší bitvy. Vypadá to však, že toto nebyl hlavní důvod neúspěchu francouzské armády. Viceadmirál Brueysem d'Aigalliers totiž chybně předpokládal, že Angličané zaútočí na jeho zakotvené lodě z pravoboku a z tohoto důvodu přemístil většinu děl na tuto stranu svých lodí. Měl však proti sobě skvělého stratéga a válečníka Horatio Nelsona, jenž si včas všiml rozestavění lodí a zvolil jinou a neočekávanou taktiku boje..

Celá bitva byla prakticky rozhodnuta již 1. srpna kolem 22:30 ve chvíli, kdy došlo k výbuchu muničního sladu na francouzské vlajkové lodi L´Orient a jejímu následnému potopení. I když se zbylé lodě pod vedením kontradmirála Villeneuvea snažily uniknout, cela bitva skončila drtivým vítězstvím Velké Británie.

Důsledky bitevní vřavy

Úspěch anglického loďstva byl neoddiskutovatelný. Výmluvnými slovy hovoří i statistická čísla. Britové zaznamenali 218 mrtvých a 677 zraněných, zatímco Francouzi si do statistických tabulek připsali 1 700 mrtvých, 600 zraněných a 3 000 zajatých vojáků. Zajatci byli nakonec propuštěni na „čestné slovo“.

Britové tak na krátkou dobu získali nadvládu nad celým Středozemním mořem. Vzájemný poměr sil se však brzy vyrovnal. I když se kontradmirál Villeneuve poučil ze svého nezdaru, nestačil vycvičit svou posádku do rozhodující bitvy u Trafalgaru, která se uskutečnila 21. října 1805. Touto prohranou bitvou přišla Francie na dalších 100 dlouhých let o svou námořní nadvládu na moři.

Zdroj: Encyclopedia Britannica / MWNF