Čechoslováci ve slavné bratrovražedné bitvě šokovali Rusy a drtivě smetli nepřítele
Rekonstrukce bitvy u Zborova
Zdroj: Profimedia.cz
Rekonstrukce bitvy u Zborova
Zdroj:
Profimedia.cz
První světová válka trvala už tři roky, když se na východní ruské frontě dostala do první velké akce československá brigáda vytvořená z Čechů a Slováků, kteří buď dezertovali z rakouskouherské armády, anebo žili v Rusku. Dosud v malých skupinách působili u ruských jednotek jako průzkumníci, teď se však 3530 mužů spojilo do prvního ryze českého vojska od bitvy na Bílé hoře.
Čechoslováci dostali za úkol v rámci rozsáhlé takzvané Kerenského ofenzívy (podle ruského ministra války a později předsedy Prozatímní vlády) na jižním úseku fronty poblíž ukrajinského Zborova prorazit rakouskou obranu, obsadit první linii zákopů a dobýt opevněnou kótu 392. K tomu ale byli vybaveni jen puškami a granáty, cenné kulomety brigádě úplně chyběly a neměla ani vlastní dělostřelectvo. Ještě horší to bylo s výstrojí – mnozí vojáci museli v parném létě bojovat v polokožíšcích, teplých beranicích a plstěných válenkách.
V obří ofenzívě, do které vrchní velitel generál Alexej Alexejevič Brusilov 1. července 1917 vrhnul 30 pěších a 5 jezdeckých divizí a přes 1000 děl, byli Čechoslováci jen kapkou v moři a jejich příspěvek měl být jen symbolický. Muži rozdělení do tří pluků československé brigády to ale cítili jinak. U Zborova dostali poprvé možnost postavit se nenáviděnému Rakousku-Uhersku jako organizovaná vojenská síla.
První den ofenzívy 1. července se na československém úseku fronty ozývalo jen rakouské a ruské dělostřelectvo, došlo při tom i na první raněné, mezi jinými zde přišel o oko pozdější generál a předseda československé vlády Jan Syrový. Dobrovolníci z řad československé brigády se přitom snažili granáty vyčistit útočnou trasu od min a ostnatého drátu.
Vlastní bitva začala 2. července 1917 v 9:07 útokem 1. střeleckého pluku „svatého Václava“, po bitvě přejmenovaného na pluk „Mistra Jana Husa“. Oproti tehdejším zvyklostem se ale Čechoslováci nevrhli do území nikoho v mohutné mase, která by byla ideálním cílem nepřátelských kulometů, ale v malých skupinách o 6-12 mužích se přískoky a kryti terénními nerovnostmi rychle blížili k rakouským zákopům.
Paradoxem bitvy bylo, že proti československé brigádě stáli do značné míry také Češi - v bytelných zákopech a palebných postaveních zbudovaných už v roce 1916 na útočící muže čekali příslušníci dvou českých pěších pluků č. 35 (Plzeňský) a č. 75 (Jindřichohradecký) z 19. pěší divize a část 86. pěšího pluku a 6. pěšího pluku 32. uherské pěší divize o síle asi 5500 mužů, dobře vystrojených a výborně vyzbrojených.
Československá smršť
Čechoslováci do zákopů vpadli jako smršť. Došlo na boj muže proti muži, všude se ozýval křik a výstřely. Útočníci šli hlavně po kulometech – jakmile nějaký obsadili, ihned ho otočili a začali pálit na prchající „Rakušany“ a proti druhé linii rakouských zákopů. To už ale útočily i další části brigády, tedy 2. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“ a 3. střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“. I jim se podařilo protivníka dokonale překvapit, takže v 10 hodin obsadila brigáda celou první linii rakouských zákopů.
Čechoslováci se ale nehodlali zastavit a útočili dál, takže v 10:45 již měli v rukou i druhou rakouskou linii a kolem 11. hodiny se jim podařilo ovládnout opevněnou kótu 392. Rakušanům zbývala už jen třetí záložní linie zákopů, ale i tu v poledne na mnoha místech obsadila československá brigáda. Postup byl tak rychlý, že rakouské dělostřelectvo ani nestačilo posouvat palbu a často střílelo do vlastních řad. Pozorovatel v ruském balónu dokonce považoval útočící masu československých vojáků za hromadnou dezerci – takhle rychle proti nepříteli ještě nikdo nikdy neběžel…
Nepřítel prchal, nebo se hromadně vzdával. Na československém úseku se rakouská obrana zhroutila a fronta se místy posunula o 5,5 kilometru, ruské divize na křídlech československé brigády ale tak úspěšné nebyly a stěží teprve zdolávaly první linii zákopů. Čechoslováci si mohli chvíli oddechnout.
Byl mezi nimi i horkokrevný poručík Josef Mašín, který běžel v čele útoku a za běhu před sebe házel granáty. Útočili ale i budoucí prezident Ludvík Svoboda, pozdější premiér Zdeněk Fierlinger, spisovatel Rudolf Medek nebo budoucí generálové Stanislav Čeček, Radola Gajda, Emanuel Moravec a Karel Kutlvašr. Podle některých historiků naopak v rakouských zákopech bojoval pozdější komunistický premiér a prezident Klement Gottwald.
Poklona od generála
Čechoslováci během tří hodin získali téměř 4000 zajatců a pobili stovky nepřátel. Sami měli 167 mrtvých a kolem 700 zraněných, dalších 15 mužů později svým zraněním podlehlo. Byl to ohromující úspěch. Všechny ruské noviny vyšly s oslavnými články na titulních stranách a sám stařičký generál Brusilov se Tomáši G. Masarykovi, který dostával o průběhu bojů telegrafické zprávy do Petrohradu, uklonil od pasu dolů.
Rusové ale československý úspěch nedokázali využít. Už 3. července večer vystřídala československou brigádu ruská divize a další postup se nejen zastavil, ale rychle změnil v ústup. Demoralizovaná ruská armáda nahlodaná revolučními hesly už nechtěla bojovat. V následujících ústupových bojích od Tarnopolu směrem na východ se opět vyznamenali Čechoslováci, když účinně kryli ruské jednotky a na dotírající Němce dokonce sami aktivně útočili. Ztratili při tom dalších 300 mrtvých a raněných.
„Čechoslováci, věrolomně opuštěni u Tarnopolu ruskou pěchotou, bili se tak, že by všichni měli před nimi padnout na kolena. Jedna brigáda zadržela několik divizí. Padl květ české inteligence. Jako prostí vojáci bili se a umírali učitelé, advokáti, inženýři, spisovatelé, známí veřejní pracovníci. Ranění prosili druhy, aby je zabili, jen aby nepadli do rukou Němců, kteří raněné Čechoslováky, zajaté v boji, trápí a mučí,“ prohlásil podle knihy Od Zborova k Bachmači ruský vrchní velitel Brusilov.
Díky Zborovu už ruská vláda proti dalšímu posilování československé jednotky nic nenamítala. Brigáda se mohla stát základem pozdějších československých legií, které pak na několik let uvízly v soukolí ruské občanské války, aby se přes Transsibiřskou magistrálu a Vladivostok probojovaly až do Československa.
ZDROJ: Kolektiv autorů: Od Zborova k Bachmači, Praha 1938
