Českoslovenští legionáři kdysi střežili obrovský ruský poklad. Co se s ním nakonec stalo?

Toto velké obchodní město na Transsibiřské magistrále ležící asi 640 km východně od Moskvy představovalo dobrou volbu – ovšem jen do okamžiku, než se před jeho branami objevily v srpnu 1918 jednotky protibolševických ruských sil podporované československými legionáři, kteří se významného města překvapivým útokem zmocnili.

Do rukou jim při tom padly nejen velké zásoby zbraní a vojenského materiálu, ale především ruský zlatý poklad v hodnotě 651 535 834 rublů.

Bitva o Kazaň

Kazaň ležící na Volze a zároveň na významné železnici byla pro další průběh občanské války klíčová. Odsud vedla cesta do Povolží a dále na Moskvu a armáda financovaná ze zlatého pokladu ruských carů by měla velkou šanci zvrátit běh dějin.

Tohle všechno si bolševici velmi dobře uvědomovali, a proto se už na začátku září 1918 začaly ke Kazani přesouvat oddíly Rudé armády vedené Lvem Trockým. Poklad už ale v té době ve městě nebyl. Vojáci ho už stačili přeložit na říční lodě a po Volze odvézt do Samary. Bylo to správné rozhodnutí – bitva o Kazaň, která začala 5. září a trvala pět dnů, skončila porážkou protibolševických sil a ztrátou města. Ústup kryli českoslovenští legionáři, kteří se vyznamenali hlavně v obranných bojích na vrchu Sokolka. Desetinásobné přesile tady odolávalo 130 Čechoslováků.

Poklad na kolejích

Poklad byl teď v rukou Komuče, jak se nazývala vláda, kterou v Samaře založili eserští členové bolševiky rozehnaného Všeruského ústavodárného shromáždění. Jak zdůrazňuje historik Pavel Jaroslav Kuthan, poklad byl po celou dobu doprovázen úředníky ruské státní banky a strážili ho výhradně ruští vojáci. Zlaté pruty a mince ale nebyly v bezpečí ani v Samaře, a poklad byl proto naložen na 80 železničních vagónů a odvezen po Transsibiřské magistrále do Ufy.

Z obavy před tím, aby se pokladu nezmocnily jiné protibolševické skupiny formující se na Sibiři, požádala nakonec samarská vláda o pomoc při ochraně zlata československé legionáře. „Aby však nedošlo k mylnému vnímání této záležitosti, jednalo se pouze o vnější stráž vlaků – tj. jednotky byly rozestavěny ve vnějším koridoru kolem vagonů se zlatem,“ píše historik Pavel J. Kuthan. „Vagóny vlaků byly zapečetěny a hlídány a spravovány nadále úředníky nejen ruské Státní banky (ti se zlatým pokladem cestovali již z Kazaně), ale i samarské vlády.“

Admirál Kolčak

Čechoslováci strážili zlatý poklad i při jeho dalších přesunech do Čeljabinsku a dále do Omsku, kde se v listopadu 1918 chopil moci admirál Alexandr Vasilijevič Kolčak. Ten spolu s mocí převzal i zlatý poklad a ihned ho začal utrácet za nákup zbraní a výstroje. Ani carské zlato ale k zastavení Rudé armády nestačilo. Protibolševická fronta se hroutila a admirál Kolčak s bojeschopnými jednotkami pomalu ustupoval dále po magistrále k Vladivostoku.

Ve druhé polovině prosince 1919 dorazily Kolčakovy vlaky včetně již jen 28 vagónů se zlatým pokladem do Nižněudinsku. O osudu ohroženého zlata v té době jednaly i dohodové mocnosti, k žádnému řešení ale nedospěly. V Nižněudinsku se mezitím prudce zhoršila bezpečnostní situace, a dokonce hrozilo, že se pokladu zmocní bolševiky podněcovaná chudina. Zlato tak nakonec 4. ledna 1920 opět převzali Čechoslováci.

Generál Jan Syrový, velitel Čs. armádního sboru, nechal vagóny zkontrolovat a komise složená ze tří československých a tří ruských důstojníků z Kolčakova doprovodu o převzetí „zlatého“ vlaku vyhotovila zápis. Podle historika Pavla J. Kuthana „vše souhlasilo se seznamem, vyhotoveným ruskými úřady v Omsku. Bylo tedy komisí konstatováno, že je přebírán zlatý poklad v takovém stavu, v jakém opustil Omsk v době jeho pádu do bolševických rukou“.

Poklad naposledy mění majitele

Pro československé legie ustupující za neustálého dotírání Rudé armády po magistrále k Vladivostoku byl ale poklad přítěží. Do nově vzniklého Československa si ho odvézt nemohly a jeho ochrana byla komplikovaná. Protibolševický odpor Rusů prakticky skončil, poklad neměl kdo převzít. Návrh předat ho Japoncům ztroskotal na nesplnitelných podmínkách japonské strany.

Aby se mohly legie vůbec v klidu stáhnout, uzavřelo nakonec československé vojsko na Rusi 7. února 1920 dohodu o příměří se sovětskou vládou. Její součástí bylo i předání admirála Kolčaka a ruského zlatého pokladu Rudé armádě v Irkutsku. Znovu byla vytvořena komise, která měla poklad zkontrolovat.

„Celkem byl zlatý poklad zkontrolován smíšenou předávací komisí dne 1. března 1920 ve výši 5 143 bedniček a 1 678 pytlíků se zlatem. Jako poslední československá stráž (spolu se sovětskou stráží) hlídal zlatý poklad za československou stranu oddíl 2. kulometné roty 10. čs. střeleckého pluku (velitelem podplukovník A. M. Číla, známý a oblíbený velitel). Kolem 19. hodiny i tento oddíl, jako poslední z celého Čs. arm. sboru, odjel z Irkutska na východ směrem k Vladivostoku,“ popsal poslední změnu majitele kdysi ohromujícího ruského zlatého pokladu historik Pavla J. Kuthan.

Legenda o ruském pokladu

A právě v tomto momentě se zrodily legendy o ztraceném zlatém pokladu, který se údajně za vydatného přispění československých legionářů rozplynul podél Transsibiřské magistrály. Kam později Sověti poklad přesunuli a jak ho případně využívali k posílení své moci, není zřejmé. Jen v mnoha českých, moravských nebo slovenských domácnostech, do nichž se 57 000 legionářů ze Sibiře postupně vrátilo, se tradují historky o zlatých mincích velkých jako dlaň s dvouhlavým orlem ruských carů na rubu.

Za více než 100 let, které od návratu legionářů z Ruska uplynuly, ale nikdo ruské zlato ani jeho část neviděl. S legendou o rozkradeném pokladu tak legionáři bojují dodnes.

Zdroj: Válka.cz