Občanská válka v Angole přinesla půl milionu obětí. Čechoslováci protrpěli největší únos

Málokterý konflikt byl tak dlouhý a krvavý jako angolská občanská válka. Země do ní rovnýma nohama vskočila jen krátce poté, co se jí v roce 1975 povedlo po čtrnácti letech vyhrát svou válku za nezávislost nad Portugalskem. Boje o to, která politická strana zemi povede, jestli vládní marxistická MPLA anebo povstalecká organizace UNITA, byly navíc de facto jedním z válčišť studené války (MPLA podporoval Sovětský svaz, Kuba i tehdejší Československo, partyzány z UNITA Čína a Američané). Konflikty později plynule přešly do hamižností motivovaných střetů o kontrolu nalezišť ropy a diamantů.

the civil war in #Angola (1975 - 2002 years)

Close armed conflict on the territory of the Republic of Angola between the three rival groups: the MPLA, FNLA and UNITA, which were supported by the Soviet Union, Cuba, South Africa , United States and China. pic.twitter.com/KolocGfkao

— Su-57 5th Gen Fighter (@5thSu) June 26, 2020

Boj o moc i bohatství

Intenzita, s jakou se v Angole bojovalo, se během neuvěřitelných sedmadvaceti let zuřícího konfliktu také proměňovala. Novinář Francisco Fanny ve své knize Válečné děti Kuita popsal, že se někdy válčilo i o pouhý strom, protože lidé ve městě neměli čím topit. Někdy zase zavládla období relativního klidu, jako třeba v roce 1992, kdy se obě strany dohodly na volbách. Povstalci je tehdy prohráli a ihned je zpochybnili. Vládní strana protesty krvavě potlačila a konflikt se rozhořel znovu.

Rozklad, ve kterém se země během války ocitla, si jde jen těžko představit. Obě strany bojovaly neuvěřitelně krutě a absolutně nebraly ohledy na civilní obyvatelstvo a majetek. Páchaly válečné zločiny a životem zaplatily často i ženy a děti. Vypalovali domy. Krádeže jídla už tak zuboženým civilním obyvatelům byly také naprosto běžné. V zemi vládl hlad, protože pozemky okolo vesnic i přístupové cesty byly často zaminované, což stálo desítky tisíc civilistů končetiny i život. Neustálé boje nechaly valnou většinu infrastruktury země v troskách a ještě teď, po dvaceti letech od podpisu mírové dohody, jsou mnohá obydlí v dezolátním stavu a spousta lidí je prakticky bez domova. Podél ulic rezivějí staré tanky. 27 let trvající občanská válka si vyžádala více než půl milionu lidských obětí.

Unesené Čechoslováky málem utýrali

Konflikt se, jak už bylo řečeno, zapsal i do našich vlastních dějin, a to když v roce 1983 partyzáni z hnutí UNITA zajali 66 Čechoslováků. Experty, kteří do země přijeli pomoct s obnovou provozu místní papírny, i jejich ženy a děti povstalci hnali pěšky (mnohdy nepřístupným terénem, džunglí a bažinami) nepředstavitelných 1 326 kilometrů. Najíst jim dávali jen málo a to, co jim dali, bylo téměř nepoživatelné. Všechny po cestě trápil příšerný průjem. Po měsíci putování byla většina zajatců v tak příšerném stavu, že je únosci museli nést na vyrobených nosítkách. Jeden ze zubožených mužů z nich spadl, narazil hlavou na kámen a zemřel. Ostatním jeho smrt možná paradoxně zachránila život, protože jim potom UNITA shodilo z letounů alespoň nějaké zásoby.

Po 1 300 kilometrech jejich cesta ještě stále nebyla u konce. Dalších 1 800 km urazili na korbě nákladních aut, která se pohybovala se zhasnutými světly mimo cesty a pod bolestivě šlehajícími větvemi stromů. Teprve potom dorazili na vojenskou základnu, kde je osobně přivítal sám Jonas Savimbi, vůdce UNITA. Brzy nato, po zásahu Červeného kříže, povstalci ze zajetí propustili ženy a děti. Muži se domů vrátili nakonec také, ale až v červnu roku 1984, poté, co Československo podle přání rebelů do Angoly vyslalo oficiálního zastupitele k jednání, což pro UNITA víceméně znamenalo mezinárodní uznání, a slíbilo, že Praha do Angoly už nebude dodávat zbraně.

Hořkosladký konec

Krvavý a neskutečně dlouhý občanský konflikt nakonec konečně zažehnala mírová dohoda mezi vládní MPLA a UNITA. Nestalo se tak ale dřív, než zemřel její velitel Savimbi. Přestože na něj uspořádali hned několik atentátů a minimálně patnáctkrát se mělo za to, že je mrtvý, zemřel až na konci února 2002, kdy do něj přepadové komando MPLA vystřílelo 15 nábojů v jeho rodném Moxicu. Mír pak obě strany uzavřely zanedlouho, 4. dubna 2002, a z partyzánského hnutí se pak stala běžná politická strana. O zločinech spáchaných během války se dlouho raději vůbec nemluvilo, natož aby viníci připadli spravedlnosti; v rámci zachování křehkého příměří se vedení země rozhodlo zaujmout raději postoj „odpusť a zapomeň“.

Zdroj: Washington Post