Československé legie putovaly kolem světa. Pro vznik naší země byly zásadní

Československé legie je označení používané pro jednotky zahraničního vojenského odboje za první světové války. Dnes se stalo ustáleným slovním spojením zejména pro mohutný proud vojáků, který putoval pomocí vlaků skrz Rusko až na Sibiř k Bajkalu. Nicméně faktem je, že tento název vznikl až po válce.

Legionářská rota Nazdar

První jednotky se začaly formovat roku 1914 a převažovali v nich zejména dobrovolníci z dnešního území Čech a Slovenska (tehdy se jednalo ještě o občany Rakouska-Uherska). Nicméně vyskytly se i další národnosti jako Maďaři či Poláci. V Rusku vznikla 28. září 1914 tzv. Česká družina, zatímco ve Francii došlo k vytvoření „Roty Nazdar“.

„V úvodu zmíněné číslo není konečné, nezahrnuje totiž 27 vojenských vlaků zdravotních a evakuačních a nepočítaně vlaků vojsk. Od března 1918 se československé vojsko na Rusi zabydlelo ve vlacích (ešelonech) v počtu 12–16 mužů na vagon,“ uvádějí podrobnosti informační panely Legionářského vlaku, který putoval po českých nádražích.

První český legionář

Československá obec legionářská (ČOL) považuje s jistou nadsázkou za „prvního legionáře“ Františka Kryštofa, který se narodil 29. března 1891 v Týništi nad Orlicí. “Nejednalo se však o příslušníka České družiny, ani roty ´Nazdar´ – hned s vypuknutím války vstoupil dobrovolně do srbské armády. V září 1910 byl odveden ke službě v rakousko-uherské armádě a zařazen jako jednoroční dobrovolník k 5. pluku pevnostního dělostřelectva v jadranském Kotoru. V Kotorské Boce sloužil až do 30. září 1913. Doba strávená na Balkáně mu poskytla prostor pro vytvoření vřelého vztahu s Jihoslovany a posílení uvědomění slovanské vzájemnosti. Po propuštění z armády se proto přestěhoval do Bělehradu, kde se živil jako úředník v bance. Ještě před samotným vypuknutím války mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem se rozhodl neuposlechnout mobilizační výzvu a zůstat se svými jihoslovanskými bratry. A hned 28. července 1914 dobrovolně vstoupil do srbské armády (údajně se hlásil již o den dříve),“ píše Petr Tolar na stánkách ČOL.

Legie a 8000 km ovládnutých železnic

Když se koncem února 1918 vydala padesátitisícová armáda na cestu železnicí směrem do Vladivostoku, nikdo netušil, v jak rozsáhlou anabázi se příběh vyvine. Místní sověty (obdoba československých národních výborů) se obávaly, aby se českoslovenští vojáci nepřipojili k protibolševickému hnutí. Proto přivítaly nařízení z Moskvy, aby byly legie zastaveny, odzbrojeny a buď se staly součástí sovětských vojenských jednotek, nebo se vojáci stali levnými pracovními silami v pracovních oddílech. V případě neposlušnosti hrozila léta kriminálu.

Českoslovenští vojáci se rozhodli vybudovat frontu proti těm, kdo je chtěli násilím odzbrojit a stali se tak spojenci Německa a de iure vlastizrádci. Po úspěšných tříměsíčních bojích se jednotlivé skupiny československé armády spojily a mohutný proud legionářů ovládl celou sibiřskou magistrálu v délce asi 8000 km. Jejich složitá pouť nakonec skončila ve Vladivostoku, odkud se začala psát jiná kapitola legionářského života – cesta kolem světa s jasným cílem: Evropa. Na Bajkale proběhla jejich první námořní bitva.

Cesty legií: od Ruska po Japonsko, od Číny po USA

Konec války neznamenal pro české legionáře rychlý návrat domů. Následně je čekala cesta kolem světa, kdy někteří z nich cestou domů z Vladivostoku prošli přes USA, jiní zase Čínu a Japonsko, Egypt či Persii.

„Směr plavby vojenských transportů byl též, jak jsme již viděli u prvních transportů invalidů, dvojí: buď okolo čínských, indických a arabsko-egyptských břehů do Terstu, nebo okolo Japonska přes Ameriku, a to opět jednak Panamským průplavem, jednak dráhou přes Kanadu nebo Spojené státy k Atlantskému oceánu a pak do některého z přístavů francouzských, italských nebo německých,“ napsal dr. F. Šteidler v publikaci Návrat čsl. legií kolem světa do vlasti vydané roku 1921.

„Dějiny, to nejsou pouze historická fakta, ale především osudy lidí. O některých vycházejí obsáhlé vědecké monografie, jsou po nich pojmenovávány ulice a náměstí, po jiných zůstaly jen nápisy na válečných hrobech. Dovolte mi, abych osobně poděkoval všem, kteří se zasadili o to, aby jména pěti z nich, kteří stáli u počátků československé státnosti, byla vrácena historii našeho státu,“ řekl bývalý ministr obrany Martin Stropnický při odhalování památníku na japonském hřbitově Fuchu.

50 pomníků rozesetých v Rusku

Ano, i v Tokiu jsou pohřbeni čeští legionáři. Ovšem za jejich smrtí není nepřátelská kulka, nýbrž nemoci a strádání. „Kromě čtyř legionářů je na něm připomenut také pátý, který zemřel na lodi Liverpool Maru při návratu do vlasti a byl pohřben v japonském přístavu Karatsu v červenci 1919,“ dodává ředitel Vojenského historického ústavu plukovník Aleš Knížek.

Působení československých legionářských jednotek na území Ruska připomíná na 50 pomníků rozesetých na obrovském území. Proč jsou zrovna legie připomínány v souvislosti se vznikem Československa? Odpověď je poměrně jednoduchá. Legionáři byli armádou země, která teprve měla vzniknout, a její příslušníci následně tvořili její „ideologickou“ páteř a politickou reprezentaci.