Českoslovenští legionáři byli v Rusku k nezastavení. Bolševiky poráželi ze země i vzduchu

Legie proti Rudé armádě

Dobrovolnické jednotky zahraničního vojenského odboje Čechů a Slováků za první světové války a následně ruské občanské války se do nově vzniklého státu vracely postupně, poslední oddíly až dva roky po jeho založení. Nejvíce legionářů se do Československa vracelo právě v průběhu roku 1919. Celkem měly jednotky československých zahraničních vojsk přes 140 000 dobrovolníků.

Nejsilnější zastoupení měly legie na ruském území, kde v letech 1914–1920 bojovaly nejdříve proti rakousko-uherské armádě a Němcům na Ukrajině a poté za ruského cara spolu s Bílými proti Rudé armádě. Československé legie kontrolovaly na konci války podstatnou část Sibiře a byly jedinou dobře organizovanou vojenskou silou v občanskou válkou rozvráceném Rusku.

Právě následná evakuace legionářských sborů přes Vladivostok lodí do Ameriky vlakem přes kontinent a opět lodí do Evropy nebo jižní cestou přes Japonsko, Hongkong, Cejlon, Suezský průplav do italského Terstu způsobila, že velká část legionářů se domů vracela několik let.

Vojenské úspěchy československých vojenských sborů na bojištích v Rusku a dalších evropských zemích pak sehrály významnou roli při jednání vítězných mocností o vzniku Československa v roce 1918.

Bitva na Bajkalském jezeře

Bitva na Bajkalském jezeře je jedinou bitvu svedenou válečnými loděmi československé flotily. Bitva se odehrála 16. srpna 1918 v Sibiři na Bajkalském jezeře a skončila drtivým vítězstvím Československých legií. V srpnu 1918 bojovali českoslovenští legionáři o transsibiřskou magistrálu. Tvrdé boje se odehrávaly v horských soutěskách u Bajkalského jezera.

Legionářský týl konstantně ohrožovaly bolševické lodě, které kompletně ovládaly hladinu jezera Bajkal. Legionářům se nejprve podařilo získat malý říční kolesový parníček a postupně v přístavu Listveničné zprovoznili několik dalších, do té doby vyřazených parníčků.

V noci 15. srpna 1918 vyplulo legionářské loďstvo na přepadový útok k hlavnímu přístavu bolševiků, Mysové. V mlze, v poledne 16. srpna, se legionáři přiblížili na cca 8 km k přístavu. V tu chvíli se mlha rozptýlila a legionáři se objevili v dohledu přístavu Mysová. Bolševici na legionářské parníčky nereagovali, patrně se domnívali, že se jedná o jejich vlastní zásobovací flotilu. Legionáři se tak bez výstřelu přiblížili na vzdálenost 4 km od přístavu.

V tento okamžik již bolševici pochopili, že se jedná o nepřátelský útok. Ozbrojený bolševický ledoborec Bajkal, chlouba rudého loďstva, začal manévrovat tak, aby mohl zahájit palbu houfnicemi umístěnými na zádi. K tomu ale nedostal od legionářů čas. Ti začali okamžitě ostřelovat ledoborec, přístav, i přilehlé nádraží. V soustředěné legionářské palbě zápalnými granáty bolševická posádka hořící ledoborec Bajkal opustila.

Obrněný vlak Orlík

Obrněný vlak byl našimi vojáky poprvé použit v březnu 1918 při bojích s německou armádou u železničního uzlu Bachmač. V rámci následných bojů čs. legionářů s bolševiky od května 1918 byly obrněné vlaky jedním z nejdůležitějších bojových prostředků naší armády.

Orlík je asi nejznámější obrněný vlak Československých legií a aktivně se účastnil bojů na magistrále. Jeho největším střetnutím byla bitva o Samaru. V noci ze 7. na 8. června 1918 zaútočila 2. rota 1. čs. střeleckého pluku podporovaná obrněným vlakem Orlík na železniční most přes řeku Samarku a tím otevřela cestu pro 1. a 2. prapor 1. čs. střeleckého pluku. Současně části 4. čs. střeleckého pluku překonaly řeku Samarku blíže k toku Volhy a obchvatem napomohly dobýt nádraží. Orlík během podpůrné palby zničil střelecká postavení bolševických sil a následně poskytoval přesnou palebnou podporu legionářským jednotkám přímo ve městě.

Orlík odvezl legionáře až do Vladivostoku, kde ho na jaře 1920 předali do rukou bělogvardějců. Osudy vlaku jsou dále nejasné, ale po definitivním vítězství bolševiků ho bělogvardějci pravděpodobně předali do čínských nebo japonských služeb.

Letouny Tractor ve Vladivostoku

Čechoslovákům se v ruských legiích podařilo zformovat také leteckou jednotku, která využívala různé modely a typy letadel. K zapojení legionářů do letectva došlo nejprve ve Francii, a to díky Milanu Rastislavu Štefánikovi, který získal dobrovolníky pro letecký výcvik z roty NAZDAR v cizinecké legii. Z jedenácti zájemců o letecký výcvik vyhovělo sedm jako pilot a jeden jako pozorovatel. Bohužel se nepodařilo z této skupiny sestavit samostatnou jednotku, a tak bojovali naši piloti ve francouzských službách až do konce války v různých perutích.

Čechoslovákům v ruských legiích se již podařilo naši leteckou jednotku skutečně zformovat. Sedm letadel legionáři dostali od francouzské letecké mise, tři od Ruska. V únoru 1918 byl tedy založen čs. aviatický divizion. Při bojích o transsibiřskou magistrálu legionáři letouny postupně získávali a ztráceli. Během ústupu legií směrem na Vladivostok legionáři ztratili pět letadel v Serdobsku, čtyři v Pemze a poslední v Krasnojarsku. Do Vladivostoku dorazil aviatický divizion 11. června bez letadel a jeho příslušníci byli reorganizováni na automobilní jednotku.

Legionáři ale nezůstali bez letadel dlouho. Když české legie dobyly Samaru, našly zde mnoho letadel, a proto byl 14. srpna 1918 založen Samostatný aviatický oddíl 1. čs. střelecké husitské divize. Další letadla dorazila do Vladivostoku v prosinci 1918 ze Spojených států. Dodávka obsahovala opotřebované a původně cvičné stroje L.W.F. model V Tractor firmy Lowe, Willard a Fowler.

První Tractor pak vzlétl při příležitosti narozenin Tomáše Garrigue Masaryka 7. března 1919. Z neznámých příčin ale došlo k havárii, při které byl stroj těžce poškozen a letci Vlastimil Fiala a Robert Hartman zraněni. Čtyři stroje typu Tractor doputovaly s legiemi do vlasti. Jeden z nich se zachoval a v dopravní hale Národního technického muzea je zavěšen od roku 1950.

Zdroj: Český rozhlas / Encyclopedia Britannica