Little Big Horn se rychle změnil v jatka. Jak probíhala nejslavnější bitva amerických dějin?

Uprostřed svého druhého období viděl prezident Ulysses S. Grant (1869–77), jak se postup osidlování Západu a sjednocování státu zadrhly, protože Ameriku sužovala těžká hospodářská krize. Ale Grant věřil, že našel řešení: zlato v Black Hills v Jižní Dakotě. Jediný problém byl, že stejné území postoupil Grant před devíti lety Lakotům, tradičně – byť nesprávně – označovaným za Siouxe. Scéna pro nejslavnější bitvu amerických dějin, bitvu u Little Big Hornu, byla připravena.

Krev a zlato

Vláda Spojených států chtěla Black Hills, obchodníci chtěli Black Hills, hledači zlata chtěli Black Hills. Jenže tu byla smlouva s indiány. Nemohli si hory jen tak vzít. Udržování mírových vztahů s indiány byl jeden z Grantových největších úspěchů od převzetí úřadu a on dobře věděl, že když opustí svoji mírovou politiku, rozhoří se znovu konflikt. V zoufalém úsilí vyhnout se totální válce s indiány přišel Grant s nabídkou. Vláda odkoupí Black Hills od Siouxů za šest milionů dolarů, což je dnes zhruba sto milionů dolarů.

Tisíc dvě stě mil od Washingtonu se zpráva o nabídce brzy dostala k uznávanému indiánskému vůdci Sedícímu býkovi. Pro Siouxy ale byly Black Hills více než místo k životu a lovu, byly součástí jejich kultury. Věřili, že právě odtamtud vzešel jejich národ. Zlato pro ně nemělo smysl, žádnou hodnotu. Ze všech míst, která kdy mohla chtít americká vláda od Siouxů koupit, byly Black Hills tím nejhorším.

Sedící býk podle legendy vzal mezi prsty špetku hlíny a při tom řekl: „Nechci prodat žádnou půdu, ani takhle malou špetku ne.“ Siouxové odmítli vládní nabídku a Grantova naděje na mír pohasla. Bylo na čase přistoupit k vojenskému řešení. Washington vydal nótu, podle níž se museli všichni členové kmene Siouxů dostavit do nově ustanovené indiánské rezervace, a to nejpozději do 1. února 1876. Ti, co odmítnou, budou považování za nepřátele USA. Siouxští náčelníci Sedící býk a Šílený kůň ale prezidentův pokyn odejít do rezervace odmítli.

Custer vyráží proti Siouxům

Sedící býk věděl, že Grant bude brát jeho čin za vyhlášení války, a proto začal sestavovat armádu složenou ze všech kmenů na Západě. Téměř čtyři tisíce bojovníků z kmenů, jako byli Čejenové a Arapahové, se sjelo z Kansasu, Colorada, Nebrasky a z teritoria Wyoming a utábořili se u řeky Little Big Horn. Bylo to největší indiánské vojsko, jaké kdy americká armáda viděla.

Velitelem amerických jednotek, které prezident Grant vyslal proti indiánům, se stal generál George Armstrong Custer. Grant považoval Custera za horkou hlavu, za neřízenou střelu. Nebyl to důstojník, jaké měl Grant rád, tedy takový, který poslouchá rozkazy. Ale veřejnost hlasitě žádala, ať Grant pošle v čele armády do Black Hills právě Custera.

Custer přímo velel 647 mužům, které rozdělil do tří oddílů, vedených kromě jeho samotného ještě majorem Marcusem Renem a kapitánem Frederickem Benteenem. Existují domněnky, že nechtěl na nikoho čekat a se svou relativně nepočetnou jízdou si vybojovat slávu sám pro sebe, ale mohlo to být i jinak.

Custer chtěl na indiánské ležení zaútočit 26. června 1876, díky zprávám od indiánských zvědů ale nabyl přesvědčení, že o něm jeho nepřátelé už vědí. V důsledku toho se rozhodl zaútočit o den dříve 25. června. Svou roli hrála také Custerova obava, že se indiáni rozptýlí a k bitvě vůbec nedojde.

Útok začíná

Jako první zaútočil na indiánské ležení major Reno se svými muži, byl ale zatlačen zpět a až do konce bitvy izolován v údolí řeky. Utrpěl minimální ztráty, nemohl ale Custerovi nijak pomoci. K Renovi se nakonec připojil i třetí oddíl kavalerie s kapitánem Benteenem. Custer a jeho oddíl 210 mužů čelil přesile nejméně 1 500 indiánských bojovníků sám.

Na rozdíl od zažitých představ byli mnozí indiáni vyzbrojeni opakovačkami a do jisté míry tak disponovali větší palebnou silou než Custerovi vojáci. Ti pod tlakem útočících indiánů couvli na nedaleké návrší, kde zformovali obranu. Poslední boj Custerových mužů se odehrál asi 5 kilometrů od oddílů majora Rena a kapitána Benteena, kteří se indiánským útokům bránili až do 27. června.

Co přesně se v místě posledního odporu kavaleristů odehrálo, se neví zcela jistě. Z Custerových mužů totiž nikdo nepřežil a pozdější výpovědi indiánů si často zásadně protiřečily. Dokonce ani netušili, že proti nim stojí sám Custer, indiány nazývaný Žlutý vlas.

Poslední obrana

Když na místo bitvy o dva dny později dorazil se svou kolonou generál Terry, byl v šoku. Na bojišti ležela jen nahá skalpovaná těla Custerových mužů, většinu svých zabitých indiáni odvezli sebou. Na místě byla patrná obranná linie kavaleristů provizorně zbudovaná z těl zabitých koní. Je tedy jisté, že Custer organizoval obranu a zřejmě doufal, že přijde pomoc. Indiáni ale jeho muže během jediné hodiny zdecimovali.

Porážka byla zdrcující. Pět z dvanácti kompanií 7. kavalerie bylo zničeno a Custer byl zabit, stejně jako dva z jeho bratrů a také jeho synovec a švagr. Sám Custer utrpěl dvě střelná zranění – jedno do levé části hrudi a druhé do levého spánku, obě fatální.

Celkový počet obětí na straně Spojených států zahrnoval 268 mrtvých a 55 těžce zraněných (šest zemřelo později na následky zranění) včetně čtyř zvědů z kmene Vraních indiánů a nejméně dvou zvědů z kmene Arikarů.

Hořké vítězství

Pro indiány to bylo ale hořké vítězství. Vyhladili sice Custerovy kavaleristy, sami ale při útoku na jeho poslední pozici ztratili vůbec nejvíc mužů. Navíc už 48 hodin po bitvě se indiánský svaz kvůli nedostatku zvěře a trávy pro koně rozdělil do menších skupin. Armáda znovu vytáhla proti indiánům v říjnu 1876, nikdy se už ale nesetkala s tak početným vojskem jako u Little Big Hornu. V květnu 1877 uprchnul Sedící býk do Kanady a Šílený kůň se jen několik dnů poté vzdal vojákům v Nebrasce. Veškerý odpor Siuxů ustal 7. května 1877.

Zdroj: NPS / Encyclopedia Britannica / Smithonian Magazine