Krvavé křesťanství: Největší námořní bitva renesance skončila masakrem a zneuctěním Turků

Od poloviny 16. století byla značná část Evropy zavlečena do války s Osmanskou říší. Potýkali se s ní převážně Habsburkové, přičemž Turkové se v průběhu 17. století dostali hluboko do vnitrozemí včetně Moravy a jejich výboje ukončil až na sklonku století 18. vojevůdce Ernst Gideon von Laudon i za přispění Josefa Václava Radeckého. Jen pevnina ovšem nebyla místem, kde Osmanská říše po více než dvě století sváděla boje s obyvateli Evropy. Další fronta dlouhé války se totiž otevřela ve Středomoří a bojovalo se i na vodě.

Křesťané ve válce

Turečtí korzáři vyráželi z přístavů v Tripolisu či Alžíru a zprvu narušovali zejména obchodní cesty. Pak ovšem útočili na vojenské cíle a ohrožovali zejména Benátskou republiku, která nemohla síle Turků čelit příliš dlouho. Benátčané postupně přišli o poloostrov Peloponés, ostrov Euboia, menší ostrovy v Egejském moři a nakonec i Kypr.

V pocitu ohrožení ze strany Osmanské říše však nebyli sami. Jediným logickým vyústěním v boji proti společnému nepříteli bylo spojenectví. To nabralo konkrétní obrysy 20. května 1571, kdy byla pod patronací papeže Pia V. a za přítomnosti zástupců Španělské koruny, resp. Benátské republiky podepsána dohoda o vytvoření Svaté ligy.

Nešlo o zcela nový institut – pojem Svatá liga se objevil už na konci 15. století, kdy ji pod svou záštitou ustavil papež Alexandr VI. se zájmem ukončit francouzský vliv v Itálii. V nadcházejících letech se Svatá liga vracela, a to dokonce i ze stejného důvodu jako v případě z roku 1571. O 33 let dříve již Benátky s tehdejším papežem Pavlem III. uzavřely stejnou dohodu, leč v boji proti Turkům utrpěly roku 1538 porážku v námořní bitvě u Pavézy.

Habsburský námořní hrdina

Díky poučením z předchozího selhání Svatá liga z roku 1571 zahrnovala 200 galér a více než 50 000 vojáků španělské, italské a německé národnosti. Velitelem byl zvolen 26letý nemanželský syn císaře Karla V. Juan d'Austria, který se díky svým úspěchům na moři stal prvním habsburským námořním hrdinou. Paradoxní ovšem je, že sám Juan d'Austria nikdy v Rakousku nebyl a nejslavnější bitva u Lepanta, v níž byl turecký odpor zlomen nadobro a která je považována za největší bitvu renesance, se neodehrála za přítomnosti habsburské zástavy, ale přirozeně pod vlajkou zmíněné Svaté ligy.

V oné bitvě velel Juan d'Austria dosud největší křesťanské flotile, jaká se kdy shromáždila. Zahrnovala 212 lodí, přibližně 40 000 námořníků a veslařů, z nichž značná část mohla na rozdíl od otroků na tureckých lodí nosit zbraň a byla klíčová v bitvách o jednotlivé lodě. Nechybělo však ani necelých 30 000 vojáků, převážně ze Španělska, kteří byli rozmístěni do lodí a měli se starat o jejich obranu.

Proti nim stanuli Turkové s 251 loďmi, podobným množstvím vojáků a přibližně 50 000 námořníky a otrockými veslaři. Rozhodující však byl poměr děl, kterých měla Svatá liga k dispozici 1 800, zatímco Turkové pouze 750.

Kvalita vs. kvantita

Kombinace příznivého větru, který neumožňoval tureckým lodím pohybovat se k nepříteli dostatečně rychle, a právě oné nevyváženosti na straně palných zbraní, způsobil decimaci Turků v první vlně útočného nájezdu na lodě Svaté ligy. Kvalita španělské zbroje se pak projevila jako vhodná ochrana proti tureckým šípům, a když se podařilo zabít tureckého velitele Aliho Pašu – což se neobešlo bez poněkud barbarského nabodnutí jeho useknuté hlavy na kopí, zvěstující obrovský úspěch Svaté ligy – bylo o osudu bitvy rozhodnuto.

Turkové ztratili 20 000 mužů, 50 lodí bylo potopeno a 137 zajato. Ztráty na straně obránců Evropy čítaly 7 500 mužů a pouhých 17 lodí. Spojenectví Svaté ligy uzavřené v roce 1571 pak bylo rozpuštěno o dva roky později, kdy po porážce u Lepanta podepsali Turkové s Benátkami mír, čímž skončila i bitva o Kypr a celkově čtvrtá velká vlna výbojů Osmanské říše do Evropy.

Zdroj: Angus Konstam: Lepanto, 1571: The Greatest Naval Battle of the Renaissance