Únos letadla skončil hromadnou sebevraždou. Hudební skupina tvořená sourozenci byla Sověty podvedena
Leťte do jakékoliv západní země, zněl vzkaz, který do kokpitu letounu TU-154 na trase Irkutsk-Leningrad přinesla letuška. Začal jeden z nejbizarnějších a také z nejtragičtějších únosů v dějinách SSSR, kdy se 8. března 1988 pomocí zbraní a podomácku vyrobených granátů za hranice pokusila dostat jazzová skupina, kterou tvořila matka a její děti. Na konci bylo devět mrtvých a 36 zraněných.
Těžko bychom na osudech Ninel Ovečkinové hledali období, které by šlo nazvat šťastným. Už samotný život na sibiřské vesnici nedaleko Irkutska byl drsný. Otec odešel na frontu, její matku zabil opilý hlídač, když na poli paběrkovala brambory, aby v podmínkách válečné bídy s dcerou neumřely hlady. Ninel (čteno obráceně Lenin) pak putovala mezi příbuznými a dětskými domovy, které byly domovem jen podle názvu. Otec se z války vrátil a založil novou rodinu, jenže do ní už Ninel nezapadla, a tak opět skončila v dětském domově.
Přečtěte si také: Královna sovětského podsvětí donášela KGB a vydělávala na Židech. Pak chtěla unést letadlo
Matka dříč, otec alkoholik
Ninel se vdala už v osmnácti letech a vyměnila příjmení Eršovová za Ovečkinová. Manželé začali žít v dělnické čtvrti v Irkutsku a dostali i malý pozemek k obdělávání. Muž Dmitrij pracoval jako řidič a žena většinu času trávila doma. Do práce chodit nemusela – byla totiž prakticky nepřetržitě těhotná. Po smrti druhorozené Larisy se zařekla, že nikdy nepůjde na potrat. Nakonec se svým mužem měla 11 dětí, ale o velké šťastné rodině nemohla být řeč. Dmitrij stejně jako mnoho jiných ruských mužů pil. Opilost u něj byla doprovázena agresivitou, a navíc ilegálně držel zbraň, ze které kolem sebe střílel.
Chod domácnosti tak spočíval na bedrech Ninel, to ona musela uživit početnou rodinu. Podle pozdějších výpovědí svědků byla matkou laskavou, milující, ale také přísnou. Každé z dětí mělo své úkoly. Rodina žila spíš pro sebe, kontakty s okolím nevyhledávala. Vztahy byly pevné, ale asi ne úplně zdravé. Peněz nikdy nebylo nazbyt. Ninel prodávala, co se podařilo vypěstovat na záhumenku, a vyráběla lízátka. Zatímco výstřely nikomu ze sousedů nepřišly divné, prodej brambor a sladkostí jim vadil. Občas ji některý z nich udal za nedovolené podnikání a policie zboží sebrala.
Sedm Simeonů jde za úspěchem
Lepší časy rodině nastaly až se smrtí otce. Matce táhlo na padesát let a další děti už neplánovala. Našla si práci v obchodě s alkoholem – vodka, která jí desítky let ničila život, se stala lukrativním zdrojem příjmů. Přichází totiž tažení Michaila Gorbačova proti alkoholismu a kdokoliv má přístup k vodce, na tom vydělává. Lahve neputují na pult, ale končí na černém trhu za mnohem vyšší cenu. Navíc starší děti už začaly vydělávat, ekonomická situace rodiny se podstatně změnila k lepšímu.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
V seriálu dosud vyšlo:
Hromadné znásilnění mladé ženy pobouřilo Leningrad a nahlodalo mýtus o komunismu bez zločinu
Nejmazanější sovětský zločinec přežil trest smrti, převezl Brežněva a řádil až do 100 let
Velký sovětský podvod s kaviárem a rybičkami skončil odsouzením 1500 lidí a popravou
Některé děti chodily do lidové školy umění, kde cvičily na hudební nástroje, a společně v roce 1982 vytvořily jazzovou skupinu Sedm Simeonů pojmenovanou po lidové pohádce, kde sedm bratrů vyniká v různých dovednostech a pomáhá carovi získat královnu moří. Tady hrálo sedm bratrů jazz. Lepší sociální podmínky umožnily nákup lepších nástrojů a tím i lepší možnosti pro veřejná vystoupení. Matka se stala jakousi manažerkou skupiny, ostatní pomáhali s líčením a s kostýmy.
Rodinné kapely jsou zvláštností samy o sobě, už fakt, že se jedná o rodiče a sourozence, přitahuje pozornost. Zajímala by někoho skupina Kelly Family, kdyby její členové nebyli z jedné rodiny? Stejný efekt zafungoval i u Sedmi Simeonů. Ale určitě zde byly i hudební kvality, protože skupina začala vyhrávat amatérské hudební soutěže po celém Sovětském svazu. Všimla si jí i televize a vznikl dokument. Rodina dokonce získala v Irkutsku dva třípokojové byty a Ninel obdržela vyznamenání Matka-hrdinka.
Tučná léta netrvala dlouho. Děti odrůstaly a dospělí muzikanti už tolik pozornosti nepřitahovali. A tehdy se začala rodit myšlenka na změnu prostředí, na Západě by muzikanty ocenili možná víc. V roce 1987 část rodiny navíc vycestovala s delegací do Japonska a mohla se přesvědčit, že existuje jiný svět než ten sovětský. Z výslechů přeživších členů rodiny vyplynulo, že jejich snem byla rodinná hudební kavárna v Londýně.
Zbraně v kontrabasu
Od slov ke skutkům u Ovečkinových nikdy nebylo daleko, a tak rodina začala prodávat vybavení svých bytů. Sourozenci byli tak důkladní, že vyšetřovatelé později našli jen holé zdi. Hlavou akce byla samotná Ninel – vyznamenaná matka-hrdinka. Rodina začala shánět zbraně. Obstarat si střelnou zbraň v Sovětském svazu nebylo jednoduché, ale na Sibiři, kde se řada lidí věnovala lovu, to Ovečkinové měli snazší. Vymysleli si historku, že jsou pozváni na lov, a soused jim půjčil dvě brokovnice. Zbraním zkrátili hlavně, aby se daly ukrýt. Další známý jim na soustruhu vytvořil těla pro tři granáty. Hudebníci tvrdili, že to budou protizávaží na aparaturu. Mosazné válce naplnili střelným prachem – v podstatě se jednalo o trubkovou bombu.
Ze svých cest po soutěžích a festivalech Ovečkinové znali bezpečnostní opatření na letištích. Ta se výrazně zpřísnila po sérii únosů v sedmdesátých letech. Volba padla na kontrabas, který byl velký, takže se nevešel do letištního rentgenu, a obsahoval kovové součásti, takže ani pípání detektoru kovu by nebudilo pozornost.
Rozhodli se unést letadlo na trase Irkutsk–Leningrad s mezipřistáním v Kurganu. Aby měli jistotu, absolvovali nejdřív jednu cestu nanečisto. Potvrdil se jejich předpoklad – pronést zbraně na palubu nebude problém. Letadlo navíc bylo pasažéry naplněné jen z poloviny. Celá rodina tak může cestovat pohromadě, ale rukojmích bude dost.
Ovečkinové unášejí letadlo
Na Mezinárodní den žen 8. března 1988 rodina Ovečkinových nastoupila podle plánu do letadla směřujícího do Leningradu. Oficiálně cestovali na mládežnický festival. Chyběla jen osmadvacetiletá Olga, která byla těhotná a účast na únosu odmítla. Odešla z domova, ale plán nevyzradila, takže později skončila na lavici obžalovaných. Další členka rodiny, Ludmila, se vdala několik let před únosem, žila si svůj vlastní život a o akci nic nevěděla.
Let probíhal normálně až do okamžiku, kdy se letoun přiblížil k Leningradu. Ve 14:52 moskevského času letuška přinesla do pilotní kabiny lístek se vzkazem. Kapitán letounu Vasilij Kuprijanov četl: „Posádce letadla: leťte do jakékoliv západní země (Anglie). Neklesejte, jinak letadlo exploduje. Let máme pod svou kontrolou.“ Kapitán stiskl tlačítko „letadlo v nouzi“.
Posádka začala jednat s únosci. Jejím hlavním trumfem bylo, že letoun nemá k letu na Západ dost paliva. Ať už to byla pravda, nebo ne, palubní inženýr Ilja Stupakov únosce přesvědčil, aby souhlasili s mezipřistáním ve Finsku. Finové, kterým záleželo na dobrých vztazích se SSSR, únosce většinou vydávali, ale Ovečkinové se tady nechystali letadlo opustit.
Z Leningradu do Finska je to letadlem jen kousek, a tak nikoho nepřekvapilo, že stroj šel rychle na přistání. Vzhledem k tomu, že celé jednání zprostředkovávaly tajně letušky, teprve teď se cestující dozvěděli, že letoun byl unesen. Tu-154 přistál. Jenže ne ve Finsku, ale na sovětském vojenském letišti nedaleko Vyborgu jen kousek od finských hranic.
Krev na palubě letounu Tu-154
Stačil jeden pohled z okna, aby únosci zjistili, že byli podvedeni – venku pobíhali vojáci v sovětských uniformách. Sedmnáctiletý Igor s brokovnicí v ruce začal křičet, že za deset minut začnou zabíjet rukojmí. Začal boj o čas. Z Vyborgu na letiště dorazila skupina šestnácti příslušníků policie a KGB, jednalo se ale o nesourodý, narychlo posbíraný tým.
I když v té době už dávno existovala speciální jednotka Alfa cvičená pro takové události, nebyl čas ji sem dopravit. Zatímco policie vyjednávala s únosci a k letounu několikrát přijela cisterna s palivem, využili členové útočné skupiny slepých úhlů, aby se dostali pod trup. Pokusili se dostat do letadla v prostoru pilotní kabiny, ale prozradil je hluk. Čtyřiadvacetiletý Dmitrij Ovečkin z bezprostřední blízkosti výstřelem do hlavy zavraždil letušku Tamaru Žarkou.
Patová situace pokračovala – členové jednotky se dostali do kokpitu, ale prostor s pasažéry ovládali únosci s brokovnicemi a třemi bombami. V 18:42 se letadlo pohnulo, jako by se připravovalo ke startu, ve skutečnosti to byl signál pro rozhodující útok. Policisté ve směru od kokpitu vtrhli do prostoru pro cestující. Okamžitě je zasáhly a zranily výstřely z brokovnic. Začala zmatená přestřelka.
Ovečkinovým bylo jasné, že jejich plán selhal a u soudu mohou počítat s vysokými tresty. Jako první se zastřelil Dmitrij. Ostatní bratři se semkli do hloučku kolem bomby. Jenže střelný prach nevybuchl, jen prudce shořel. Na palubě letadla propukl oheň, to vše sledovali cestující i matka Ninel a její tři nezletilé děti ze zadních sedadel. Jako další se zastřelil devatenáctiletý Alexandr, pak o dva roky starší Oleg. V ten okamžik Ninel poprosila nejstaršího syna, aby ji zastřelil taky. Vasilij vzal zbraň z rukou mrtvého Dmitrije, hlaveň přiložil matce ke spánku a zmáčkl spoušť. Pak přikázal dětem, aby opustily letadlo, a zbraň obrátil proti sobě.
Mezitím se letadlem šířil požár. Cestující se hrnuli k nouzovým východům. Zmatek panoval i na letištní ploše. Policisté se obávali, že mezi nimi jsou únosci. Jeden z ozbrojenců na místě zastřelil muže, který byl zřejmě zmatený a nelehl si na zem s rukama za hlavou, jak mu přikázal. Z rodiny Ovečkinů byli mrtví matka a čtyři synové. Z posádky zahynula již zmíněná letuška Tamara Žarkaja. Dva cestující byli zabiti při přestřelce a jeden rukou policisty na letištní ploše. Dalších 36 lidí utrpělo zranění.
Jaké padly tresty?
Soud začal 6. září 1988 a oproti jiným případům únosů byl veřejný. Na lavici obžalovaných usedl Igor, jediný z únosců, který přežil. A také Olga, protože plán únosu neoznámila. Soudní spis měl 18 svazků. Rozsudek ale padl už po 17 dnech jednání. V případě Olgy soudci přihlédli k okolnosti, že je těhotná, a vyměřili jí trest šest let, i když nejnižší hranice byla osm.
Dítě se narodilo ve vězení o tři měsíce později. Holčička dostala jméno Larisa. Igorovi bylo teprve sedmnáct, a tak soud vynesl rozsudek ve výši osmi let odnětí svobody. Propuštěn byl po odpykání poloviny trestu. Tři nezletilé děti skončily v péči státu.
Mohlo by vás také zajímat: Zapomenutý únos „cigaretového letu“: Tragédie Miss Macao před 77 lety dospěla až k 11. září
Příběh Sedmi Simeonů a matky Ninel se tak uzavřel tam, kde začal – v dětském domově. Tamaru Žarkou, zavražděnou letušku, pak roky připomínal její portrét na letadle Aeroflotu, které neslo její jméno. Policista, jenž zabil při evakuaci jednoho z cestujících, souzen nebyl.
Zdroj: The Harvard Crimson, Los Angeles Times
Video, které jste mohli přehlédnout: Vyznamenaný generál Vojta. Hrdina, jehož popravu Češi pomstili atentátem na Heydricha
Vladimír Blažek
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
