Před 185 lety formuloval Jan Evangelista Purkyně svou buněčnou teorii

Devatenácté století bylo bohaté na přelomové biologické objevy. Kromě Darwinovy evoluční teorie se objevila i buněčná teorie, kterou 19. září 1837 představil odborné veřejnosti v pražském Karolinu Jan Evagelista Purkyně.

Jan Evangelista Purkyně – nepřehlédnutelný fenomén

S trochou nadsázky by se dalo říci, že se se jménem Jana Evangelisty Purkyně setkáváme skoro na každém rohu. Pozornost a úctu si tento velikán české historie a vědy opravdu zaslouží. Jan Evangelista Purkyně se narodil 18. prosince 1787 na zámku v Libochovicích a zemřel ve věku nedožitých 75 letech 28. července 1869 v Praze. Byl to muž mnoha zájmů a profesí. Zjednodušeně bychom ho mohli charakterizovat jako fyziologa, anatoma, biologa, básníka a filozofa. Závěry jeho prací však daleko přesahují tento výčet a zasahují do řady dalších vědních oborů.

Jeho otec zemřel, když mu bylo šest let. Studoval nejprve na piaristickém gymnáziu v Mikulově a později i ve Staré Vodě pod vedením Jana Františka Hanela. Stále intenzivněji si však uvědomoval, že život v řádu není pro něj to pravé, a tak z něj ve dvaceti letech odešel. Začal se živit jako vychovatel a učitel ve šlechtických rodinách. Nejspíš právě tato práce a životní zkušenosti nasměrovaly jeho zájem k lékařství. Doktorát obhájil v roce 1818 a stal se asistentem na pražské lékařské fakultě. Jeho vlastenecké názory mu ztěžovaly udělení titulu profesor. Naštěstí měl však na své straně celou řadu vlivných osobností, které se za něj přimluvily, a on získal profesorské angažmá ve Vratislavi. Mezi tyto osobnosti patřili mimo jiné Karl vom Stein zum Altenstein, pruský ministr kultury a vzdělávání, lékař Johann Nepomuk Rust, přírodovědec Karl Asmund Rudolphi a údajně i Johann Wolfgang Goethe.

Během svého působení ve Vratislavi získal roku 1832 výkonný mikroskop, díky kterému mohl o pět let později, přesně 19. září 1837, představit tehdejšími odbornému světu svůj nejvýznamnější objev. Na sjezdu německých přírodovědců a lékařů, který se konal v pražském Karolinu, představil svou buněčnou teorii. Jako jeden z prvních vědců na světě přisoudil buňkám významnou roli ve stavbě a fungování organismu. Stal se tak jedním ze zakladatelů cytologie. Ve Vratislavi navíc objevil a popsal vlákna v srdci, která dnes nesou jeho jméno a jsou součástí převodního systému srdečního. I Purkyňovy buňky v kůře mozečku známe díky jeho bádání a dále jako první popsal principy vnímání barev lidským okem.

Mnohé jeho vědecké práce do značné míry předběhly dobu. V roce 1857 publikoval Purkyně své pojednání s názvem „O spánku, snech a stavech příbuzných“, v němž zdůrazňuje především osvěžující a léčebnou funkci snů a jejich význam pro duševní rovnováhu. Z jeho myšlenek vycházeli při svých výzkumech Sigmund Freund a Carl Gustav Jung. Jako jeden z mála českých vědců přijal Darwinovu evoluční teorii.

V roce 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu a založil fyziologický ústav. Uznání za jeho práci se mu dostalo již za jeho života. Stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské i pařížské akademie věd a poslancem zemského sněmu. V neposlední řadě mu byl udělen i Leopoldův rytířský řád. Rakouský císař jej povýšil do rytířského stavu. Zajímavé je, že se tak stalo jen několik dní před jeho smrtí.

V roce 1853 založil časopis Živa, nejstarší a nejdéle vycházející přírodovědecký časopis. V současnosti je časopis vydáván nakladatelstvím Academia s podporou Akademie věd České republiky.

Je to až s podivem, ale Purkyně sestrojil ve 40. letech 19. století tzv. kinesiskop. U tohoto přístroje použil rotační závěrku, která byla později běžná u kinematografů. Bez nadsázky ho tam můžeme zařadit mezi průkopníky animovaného filmu. Pravdou ale zůstává, že jeho snahy vedly čistě vědeckým a pedagogickým směrem. V roce 1861 si nechal sestrojit kotouč, který názorně zobrazoval činnost lidského srdce.

Básník a překladatel poezie

Méně známá tvář fenomenálního Jana Evangelisty Purkyně je spojená s jeho básnickou tvorbou, která ho provázela celý jeho život. V mladém věku dokonce plánoval stát se spisovatelem na plný úvazek. S jeho básnickou a překladatelskou tvorbou se můžeme seznámit v jedenáctém svazku jeho sebraných spisů, který vyšel v roce 1968. Spíše výjimečně psal i poezii určenou pro děti. Za svého života publikoval hlavně v časopisech a v současné době se o této jeho tvůrčí činnosti téměř neví.

Proslavil se ale jako překladatel poetických prací z němčiny a italštiny. Věnoval se například překladům lyrických básní Friedricha Schillera. Jako první přeložil do češtin Osvobozený Jeruzalém, jehož autorem je Torquato Tasso. Jeho překlady Schillerových básní zůstaly až do konce 19. století nepřekonány.