Černobylská katastrofa zabila až 500 000 lidí. Radioaktivní mrak zasáhl i Československo

Dne 26. dubna roku 1986 nastupují nic netušící zaměstnanci elektrárny v Černobylu na rutinní noční směnu. Nikdo nemá ani tušení, že se za pár hodin stanou svědky jedné z nejhorších katastrof lidských dějin. Někteří z nich se domů už nikdy nevrátí, mnozí pak smrtícím následkům havárie podlehnou za pár měsíců.

Běžná rutina se mění v katastrofu

Během nočních hodin probíhají na čtvrtém reaktoru rutinní zkoušky, kterými chtějí elektrotechnici ověřit zejména funkčnost parní turbíny v případě jejího náhlého výpadku. Ve zkouškách jim ale brání některé bezpečnostní systémy, které proti platným předpisům vypínají. Reaktor se tak stále více a více zahřívá, což by za normálních okolností vedlo k jeho automatickému odstavení. Uvnitř chladicí soustavy se vytváří obrovský tlak, vlivem čehož některé palivové články praskají.

Ve čtvrtém reaktoru dochází dne 26. dubna 1986 v 1:23 hodin k obrovskému výbuchu, jehož síla okamžitě ukončí dva lidské životy. Další dvě exploze a požár zapříčiní uvolnění vysoce radioaktivního materiálu do atmosféry.

Čtěte také: Černobylská havárie zcela změnila tamní žáby. Mutace může pomoci i lidem

Radioaktivní izotopy následně unikly do životního prostředí a kontaminovaly velkou část Ukrajiny, Běloruska, Skandinávie a později i další evropské regiony. Výsledky vyšetřování později označily jako viníky katastrofy mechanickou závadu, lidskou chybu a hrubé porušení bezpečnostních pravidel. Do dnešních dnů však v této otázce panují nejistoty a odlišné názory.

Sovětské mlžení

Po havárii v nedalekém městě Pripjať žilo poklidným životem kolem 50 tisíc lidí, kteří neměli o neštěstí ani ponětí. A i když si někteří stěžovali na zvracení a bolest hlavy, náhlým zdravotním potížím nebyl přisuzován hlubší význam. Rozkaz k urychlené evakuaci přišel až 36 hodin po výbuchu, během nichž bylo mnoho nic netušících lidí vystaveno různým stupňům ozáření. Sovětští obyvatelé byli vyzváni, aby si vzali pouze své osobní věci, protože evakuace neměla mít dlouhého trvání. Ozáření obyvatelé si tedy naplnili kapsy nejdůležitějšími věcmi a vyrazili do připravených autobusů. Naprostá většina z nich se ale do svých domovů již nikdy nevrátila, snad mimo několika šťastlivců prostřednictvím dokumentárních výprav.

Nikdo nebyl na tak katastrofický scénář připraven, což se nemalou měrou podepsalo na důsledcích celé katastrofy. Zpočátku sovětská vláda neštěstí tutlala, nicméně pravda vyšla záhy najevo. Kupříkladu už dva dny po výbuchu švédské úřady ve své atmosféře evidovaly nebezpečně vysokou hladinu radioaktivity. Postupem času se o obrovské katastrofě dozvěděl celý svět. Zhruba do poloviny května bylo přemístěno kolem 116 tisíc lidí žijících v okruhu 30 kilometrů, přičemž záhy je následovalo dalších 150 tisíc.

Mohlo by vás zajímat: Britský Černobyl: Utajovaná katastrofa zabila stovky lidí. Radioaktivní mrak zasáhl celou Evropu

S ohledem na působení silného radiačního záření byla vytyčena 30kilometrová zóna se zákazem vstupu, kde stále platí zákaz jakékoliv výstavby s výjimkou povolených vědeckých projektů spojených s jadernou bezpečností a sledováním elektrárny. Někteří lidé však zákaz nerespektovali a do zakázané zóny se později vrátili; šlo ale o pouhý zlomek původních obyvatel čítající zhruba 500 osob. Ani samotná jaderná elektrárna není zcela prázdná, protože zbývající trojice reaktorů stále obsahuje nebezpečné jaderné palivo, které je nutné sledovat a střežit. Vyrábět elektřinu ostatně černobylská elektrárna přestala teprve v roce 2000.

Už v červenci 1986 bylo evidováno 28 případů úmrtí zjevně souvisejících s důsledky ozáření, přičemž v současné době se oběti počítají na několik tisíc, někteří odborníci dokonce hovoří až o 500 tisících. Oběti však nejsou pouze mezi obyvatelstvem, ale také mezi dělníky a vojáky, kteří hrdě nasadili vlastní životy při černobylských odklízecích pracích – 28 z nich zemřelo během několika měsíců po havárii. Neméně hrozivé jsou i zdravotní problémy, jejichž výskyt v postižených oblastech dramaticky narostl. Například rakovina štítné žlázy vzrostla na Ukrajině až desetinásobně.

Ochranný sarkofág za miliardy

Po havárii Černobylu začali inženýři přemýšlet, jakým způsobem se dá zabránit šíření radioaktivních látek. Nakonec se prosadila výstavba obří betonové konstrukce kolem čtvrtého reaktoru, neboť se předpokládalo, že hrubá stavba obklopující jádro poškozeného reaktoru zabrání uvolnění nebezpečných látek do okolí. Po zbudování ochranného sarkofágu, který svým vzezřením připomínal spíš protiletecký několikapodlažní kryt, se ale ukázalo dané řešení jako nevhodné.

Struktura narychlo postaveného krytu začala překvapivě rychle reagovat na deštivé počasí, vlivem čehož začaly korodovat i ocelové výztuže. Podle některých se dokonce objevily i díry ve střeše. Všem začalo být jasné, že se musí najít lepší řešení. V roce 1997 se země tzv. G-7 dohodly na realizaci nového plánu, jehož financování se zúčastnilo více než 40 dalších států. V roce 2010 se začalo s výstavbou 163 metrů dlouhého a 107 metrů vysokého mobilního hangáru, který bude schopen mimo životní prostředí udržet radioaktivní látky ve svých útrobách. Sarkofág již stojí na svém místě, přičemž jeho trvanlivost je odhadována na jedno století. Vědci tak mají relativně dlouhou dobu na to, aby přišli s konečným řešením problému jménem Černobyl.

Čtěte také: Největší jaderná havárie před Černobylem: Radiace zasáhla 400 000 lidí, Sověti výbuch v tajném komplexu tutlali

20 tisíc let nebezpečné radiace

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Toto přísloví platí i pro Černobyl. Díky katastrofě mohli na kontaminovaném území vědci podniknout mnoho výzkumů a testů, mezi něž byla zařazena například reakce trávy, půdy a mléka na radioaktivní prostředí. Na výbuch Černobylu se vzpomnělo už v roce 2011, kdy došlo k havárii japonské jaderné elektrárny Fukušima. Bezprostředně po výbuchu bylo evakuováno 200 tisíc obyvatel, neboť si všichni vybavili účinky jaderného spadu ukrajinské havárie z roku 1986.

I přes obrovskou pohromu dnes černobylský region patří mezi unikátní světové rezervace, kam se každoročně vypraví tisíce zvídavých turistů. Kromě lidí se do radioaktivní oblasti vracejí také zvířata. Na zasaženém území prosperují početné populace vlků, jelenů, rysů, bobrů, orlů, losů, medvědů a jiných druhů. Živočichům se zde daří i přesto, že se v jejich tělech nachází vysoká míra cesia 137. S jejich lovem si však nemusí nikdo dělat starosti, protože zasažené oblasti budou pro lidský život bezpečné za nejméně 20 tisíc let. Do té doby bude lidstvo zcela jistě řešit mnohem zásadnější problém, než je zakázaná černobylská zóna.

Kde jste byli, když vybuchl Černobyl?

Přestože oficiální média mlčela, případně rozsah exploze bagatelizovala, lidé ve východním bloku se informace o katastrofě dozvěděli poměrně rychle z vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Nikdo ale netušil, zda se radioaktivní spad dostane i do Československa. Na svobodný přístup k informacím v podobě, jakou nabízely západní televize včetně americké CNN, jsme si museli ještě pár let počkat.

Přes tehdejší Československo přecházel největší oblak radioaktivních částic z Černobylu 30. dubna, kdy se všude pálily čarodějnice. Nejvíce zasaženou částí dnešní České republiky je pruh území táhnoucí se od severní Moravy šikmo na jihozápad přes Vysočinu do jižních Čech. Na severní Moravě navíc v noci z 29. na 30. dubna 1986 intenzivně pršelo, což spolu s vysokou koncentrací radionuklidů v ovzduší způsobilo, že jde o oblast vůbec nejvíc zasaženou radioaktivním spadem z Černobylu.

Zdroj: World Nuclear Association