Kyštymská katastrofa: Největší jaderná havárie před Černobylem se odehrála v tajném sovětském komplexu

Největší jaderná havárie před Černobylem: Radiace zasáhla 400 000 lidí, Sověti výbuch v tajném komplexu tutlali

Takzvaná Kyštymská katastrofa z roku 1957 zasáhla i vesnici Muslyumovo Zdroj: Profimedia.cz

Komplex Majak u města Kyštym se stal místem nevídané tragédie. Radioaktivním zářením bylo tehdy zasaženo na 400 000 lidí. Šlo o třetí největší jadernou havárii v historii.

Když se mluví o haváriích, při kterých došlo k úniku radiace, nejčastěji padne zmínka o Černobylské jaderné elektrárně. Příběh tragédie, která se stala v roce 1986, známe i díky nedávnému seriálu, který znovu rozpoutal všeobecnou diskuzi a zvýšil celkové povědomí. Nebyl to však pouze Černobyl – na sedmém, tedy nejvyšším stupni Mezinárodní stupnice jaderných událostí je také havárie v elektrárně Fukušima, která se stala v roce 2011 a zůstává v živé paměti nejen tamějších obyvatel, ale nás všech. Třetí nejvážnější jadernou havárii už ale umí označit málokdo, přestože je řazena na druhé nejvyšší místo zmiňované stupnice.

Narychlo vybudovaný komplex

Šlo o tragédii jaderného komplexu Majak, kde se vyrábělo plutonium pro jaderné zbraně Sovětského svazu. K události došlo poblíž utajovaného města Ozjorsk, které nebylo zaneseno v mapách. I proto byla havárie pojmenována po městě Kyštym, které bylo nejbližší známé. Samotné jméno ale nehraje žádnou roli, vezmeme-li v potaz smutnou statistiku, v rámci níž bylo radiací zasaženo přes 400 000 lidí a velikost zamořené oblasti čítala více než 1 000 kilometrů čtverečních. Faktem ovšem je, že si celý komplex o tragédii „říkal“ už kvůli způsobu, jakým byl vytvořen a jak dlouhé roky fungoval.

Majak byl narychlo vybudován krátce po druhé světové válce. Důvodem byla technologická ztráta Sovětského svazu v porovnání s jaderným programem Spojených států, a zřejmě vás nepřekvapí, že se tehdy nekladl žádný důraz na ochranu životního prostředí. Šest reaktorů, kde měl vznikat obohacený uran a plutonium, bylo v rámci otevřeného chladicího systému přímo napojeno na jezero Kyzyltaš, do kterého se po oběhu opět vracela kontaminovaná voda. Místem, kam se vyvážel vysoce radioaktivní odpad, pak byla vybrána řeka Ob, která teče až do Severního ledového oceánu.

Nedostatečné chlazení vedlo ke katastrofě

Důvodem využití řeky Ob byla nutnost neustálého chlazení odpadu kvůli tzv. rozpadovému teplu, což mělo řešit až v roce 1953 postavené speciální zařízení v podobě ocelové nádrže namontované na betonový podklad, uložený přibližně 8 metrů pod zemí. Kolem každé z těchto nádrží bylo 20 chladicích tanků, ale jak uvádí veřejně dostupná zpráva z vyšetřování, zařízení pro monitorování provozu chladiče a teplot jaderného odpadu nebylo dostatečné. S ohledem na katastrofu v roce 1957 pak bylo klíčové ignorování závady, která se objevila pouhý rok předtím. Systém chlazení v jedné z nádrží tehdy selhal, ale nikdy nebyl opraven a teplota v něm začala povážlivě stoupat. To vedlo k vypařování a chemické explozi odpadu, skládajícího se především z dusičnanu amonného a acetátů.

Síla výbuchu, který nastal 29. září 1957, se odhaduje na 70–100 tun TNT, což stačilo k nadhození 160tunového víka nádrže, kvůli čemuž došlo k uvolnění přibližně 20 MCi radioaktivity. Jen pro srovnání, pod sarkofágem v Černobylské elektrárně se nachází palivo, které vyzařuje přibližně 18 MCi radioaktivity. V případě Kyštymu se radiace usadila v blízkosti nehody a znečistila řeku Teča, kritičtější však byl oblak obsahující přibližně 2 MCi radionuklidů, jenž se šířil přes stovky kilometrů. Kvůli mraku pohybujícímu se už po necelých 12 hodinách přibližně 350 kilometrů od nehody bylo evakuováno nejméně 22 vesnic a celkově přes 10 000 obyvatel. Někteří se z oblasti, která se dnes nazývá Východouralská radioaktivní stopa, dostali už v rámci týdne po výbuchu, dokončit evakuaci však trvalo déle než dva roky.

Pravdu se už nedozvíme

Problém samozřejmě spočíval i v utajení Majaku a celé oblasti, kvůli čemuž nebylo obyvatelstvo blíže informováno o tom, co se vlastně stalo. Žádné konkrétní informace nepronikly ani do vnějšího světa, takže se objevovaly pouze vágní zmínky o radioaktivním spadu, ale nic bližšího. Katastrofu více rozkryl až v roce 1976 ruský biolog a aktivista Žores Medveděv v listu New Scientist, západní svět však jeho článek nebral příliš vážně. Až když rozsah katastrofy potvrdil Leo Tumerman, profesor laboratoře biofyziky z ústavu molekulární biologie v Moskvě, Medveděvův příběh se stal akceptovanou verzí toho, co se stalo, a dalšího vhledu se lidstvo dočkalo po pádu železné opony. Je však nutné zdůraznit, že Majak funguje dodnes, stále je utajován a je samozřejmě otázkou, jak velký rozsah celé katastrofy vlastně byl. Podobně jako v případě Černobylu tak nikdy nezjistíme, kolik lidí nakonec zemřelo na následky havárie.

Zdroj: D. Holloway - Stalin a bomba: Sovětský svaz a jaderná energie 1939-1956