Legendární sovětská vozítka trumfla ve vesmíru Američany. Obří úspěch pomohl i v Černobylu

Mise s fenomenálním úspěchem a světovým prvenstvím

Sonda Luna 21 byla vyrobena stejně jako všechny předchozí v konstrukčním a vývojovém středisku OKB Lavočkina v Chimkách. Nosná raketa Proton K/D se sondou a lunochodem na palubě pak odstartovala z kosmodromu Bajkonur 8. ledna 1973 a nejprve zaujala místo na nízké oběžné dráze Země. Z té pak nosná raketa pokračovala k Měsíci, jehož oběžné dráhy a výšky kolem 90–110 km nad povrchem dosáhla 12. ledna 1973. O tři dny později přistála sonda Luna 21 v blízkosti jižního okrajového kráterového valu Le Monnier. Kráter s průměrem 61 km je zaplavený lávou a v roce 1935 byl pojmenován podle francouzského fyzika a astronoma Piera Charlese Le Monniera.

Celá mise byla řízena na dálku z operačního řídicího střediska na Krymu. Sonda nesla i dálkově ovládané měsíční osmikolové vozítko Lunochod 2, jehož podstatnou část povrchu kryly solární panely. Konstrukční tým vedl profesor Alexandr Kemurdžjan, který také navrhl jeho unikátní výkyvný podvozek umožňující efektivní jízdu v jinak velmi náročném terénu měsíčního povrchu. Během výzkumných misí, jež trvaly čtyři a půl měsíce, najezdil Lunochod 37 km. Na Zemi odeslal 80 000 televizních snímků. Sověti tak dosáhli významného světového prvenství. Lunochody 1 a 2 byly totiž vůbec prvními vozítky, které jezdily po jiném vesmírném tělese. Zajímavé také je, že i po skončení životnosti solárních panelů a akumulátorů zůstal funkční laserový odražeč francouzské výroby, který pomohl určit přesnou vzdálenost Měsíce od Země.

Sovětské lunochody a jejich přesah do současnosti

První lunochod s příznačným označením Lunochod 1 byl na měsíc dopraven sondou Luna 17 a na jeho povrchu pracoval v letech 1970 až 1971. Za deset měsíců ujel vzdálenost delší než 10,5 km a na Zemi poslal 20 000 snímků a provedl 25 chemických analýz vzorků. Jeho akumulátory zvládly nad očekávání přečkat 11 lunárních nocí.

Konstrukce Lunochodu 2 vycházela z jeho předchůdce Lunochodu 1. Vozítko nebylo vůbec malé, na délku měřilo 2 258 cm a vážilo 756 kg. Většinu povrchu pokrývaly solární panely a unikátní byl jeho výkyvný podvozek s osmi koly, díky němuž se lunochod mohl pohybovat jinak velmi těžko přístupném terénu. K základnímu vybavení patřily dvě kamery a spektrometr, který umožňoval chemickou analýzu vzorků. Na těle Lunochodu 2 byl umístěn i laserový odražeč francouzské výroby, který umožnil změření přesné vzdálenosti Měsíce od Země.

V konstrukčním a vývojovém středisku OKB Lavočkina v Chimkách sestrojili ještě třetí lunární vozítko. To se ale do vesmíru nikdy nedostalo a v současné době je jedním z hlavních exponátů v Lavočkinově muzeu v Chimki.

Úspěch a hlavně zkušenosti sovětských konstruktérů získané při vývoji a řízení lunochodů pomohly mimo jiné sestrojit i dva automatické robotické buldozery STR-1, které byly nápomocny při likvidaci a odklízení radioaktivních trosek po havárii atomové elektrárny v Černobylu v roce 1986.

Bez nadsázky můžeme říci, že úspěch obou misí Luna 17 a Luna 21 s lunochody na palubě znamenal významný pokrok v oblasti řízení bezpilotních letů do vesmíru a možnostech přistání na měsíci. Konstrukce a životnost lunochodů předčily očekávání a přinesly nová poznání a objevy.

Zdroj: Encyclopedia Britannica