Před 170 lety se narodil český válečný zpravodaj Bohumil Havlasa

Před 170 lety se narodil český novinář, spisovatel a dobrodruh Bohumil Havlasa, válečný zpravodaj, jenž se stal obětí zákeřného tyfu v rusko-turecké válce.

Ze studenta potulným hercem a spisovatelem

Gymnaziální studia absolvoval v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci. Později vystudoval ještě pražskou obchodní akademii. Nikdy ale příliš neoplýval obchodním duchem a podnikání ho nelákalo. Nastoupil tedy na divadelní hereckou dráhu. Netrvalo však dlouho a nejen on sám, ale hlavně vedení divadla zjistilo, že jeho herecké nadání je snad ještě menší než obchodní talent a že se v divadle uplatní jen jako nápověda.

Havlasa po svém divadelním neúspěchu nechtěl opouštět umělecké a intelektuální prostředí, a proto se rozhodl, že se stane spisovatelem. Jeho první humoresku s názvem „Z potulného života“ otiskl obrázkový časopis Světozor v roce 1873. Netrvalo dlouho a časopis Lumír mu vydal povídku „Na nádraží“. Začalo se mu opravdu dařit. Spřátelil se s básníkem, prozaikem a dramatikem Vítězslavem Hálkem. Byl to právě Vítězslav Hálek, který mu doporučil, aby přijal místo účetního v cukrovaru u Prahy. Tento krok mu totiž umožnil pravidelná setkávání s nejvýznamnějšími českými literáty té doby. Vydává svůj první román „Život v umírání“ a v roce 1874 se stěhuje do Šumavu. Výsledkem inspirace získané na jihu Čech byly dvě prózy „V družině dobrodruha krále“ a „Kněz Jan“.

Novinář, válečný zpravodaj a nemoc na konci života

Havlasa spolupracoval i řadou českých novin. Jako válečný reportér Národních listů odjel v roce 1875 do Bosny, aby čtenářům zprostředkoval informace a zážitky z bojů ve slovansko-tureckých válkách. Do válečné vřavy se zapojil i jako bojovník v srbské armádě. Situace nebyla vůbec jednoduchá a Havlasa se několikrát dostal do ohrožení vlastního zdraví a života. Vždy se ale z nepříjemné situace dokázal dostat.

Zkušenosti, které získal během pobytu na Balkáně, mu změnily život. Po návratu do Prahy vydal v Ottově salónní bibliotéce román s názvem „Tiché vody“. Nakladatel Jan Otto, kterého většina z nás zná jako člověka, který vydal Ottův slovník naučný, nabízel Havlasovi místo redaktora. Havlasa však propadl cestování a dobrodružství a s díky odmítl. Napsal sice ještě jeden román s názvem „Drak“, ale pak se sbalil a odjel do Paříže. Cestou zpět se zastavil ve Švýcarsku a v Bavorsku. V Praze se ale dlouho nezdržel. Na Kavkaze v té době stále probíhal válečný konflikt mezi Ruskem na jedné straně a Osmanskou říší na straně druhé. Havlasa se v roce 1876 nechal jako dobrovolník naverbovat do pluku nižněgorodských dragounů. Musel absolvovat velmi náročný výcvik v jízdě na koni, aby se o rok později mohl aktivně účastnit bojů u města Zevin v dnešním Ázerbájdžánu. Na české čtenáře rozhodně nezapomněl. Jak z výcviku, tak i z bojiště posílá své reportáže do časopisu Světozor. Pády z koně byly v tamních podmínkách vcelku běžnou záležitosti. Nicméně Havlasa měl smůlu a při jednom z nich si zlomil žebra. Byl převezen do nemocnice v řecké Alexandropoli, kde se nakazil tyfem a 25. listopadu 1877 ve věku 25 let umírá.

Je až obdivuhodné, kolik toho Bohumil Havlasa za svůj relativně krátký život dokázal zvládnout. Byl neúspěšným hercem, redaktorem, romanopiscem, prozaikem, vojákem i válečným reportérem.