1 940 kg vlasů z Osvětimi zůstalo po válce v továrně kilometr od českých hranic

Vyjíždíme z Opavy po silnici číslo 46 do Rohova a dále ke státní hranici v Třebomi, odkud je to sotva kilometr do města Kietrz. V Polsku nás vítají silážní věže zemědělského kombinátu, který je v médiích občas barvitě popisován jako „poslední polský státní statek“, a následně šedivé bytovky. Kietrz je vlastně jedno velké sídliště pro šest tisíc obyvatel, neboť v zuřivých bojích v březnu a dubnu 1945 byla původní zástavba z osmdesáti procent rozstřílena.

Ruina svědkem holocaustu

Rozhlehlou textilní továrnu Wilhelm Schaeffler AG (dnes Welur) rudoarmějci zničili jen zčásti. Areál tehdy zabíral 40 tisíc metrů čtverečních, a i když byly některé budovy po roce 2000 srovnány se zemí, stále je to ohromující komplex. Spíš velkolepá ruina, které vévodí třípodlažní objekt z režných cihel dlouhý přes 200 metrů. Je to největší stavba ve městě, byť už přišla o střechu a dál chřadne, neboť se stala předmětem rozsáhlých majetkových machinací, jimiž se léta zabývá justice.

Kvůli kauze spojené s divokým polským kapitalismem jsme sem ale nepřijeli. Cihlové zdi pusté továrny mají skrývat mnohem hrůznější tajemství z dob druhé světové války. Část areálu prý tehdy sloužila jako koncentrační tábor a vězni tu mimo jiné tkali vyhlášené koberce. Příze se však měla vyrábět i z lidských vlasů, které do Kietrze dodával 120 kilometrů vzdálený vyhlazovací tábor v Osvětimi.

Záhy po válce měl být v textilce Wilhelm Schaeffler AG v Kietrzi také nalezen sklad lidských vlasů o váze asi 1 940 kilogramů. A rozbory prý přinesly důkazy, že pocházejí právě z vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Tyhle informace kolují na polském internetu mezi nadšenci zabývajícími se válečnou historií, je to ale skutečně pravda?

Na české straně se mnoho neví

Osvětim čili Auschwitz zná každý. Kietrz je ospalé maloměsto kdesi na jihu země, o jehož existenci ví málokterý Polák. A skoro žádný Čech. Téměř nikoho tak nezajímá ani osud rozpadající se textilky se socialistickým názvem Welur. O její válečné historii se vlastně nemluví ani mezi obyvateli Kietrze, areál proto není označen informační cedulí ani pamětní deskou. „Textilku Welur si spojujeme spíš s érou socialismu, kdy tam pracovala většina obyvatel města. Tehdy se tu žilo dobře, teď je to horší,“ dojatě vzpomíná oslovený penzista.

Kietrz má krytý bazén, nikoliv muzeum, kam bychom mohli za odborníky pro informace o pohnuté minulosti města. Nejbližší muzejní instituci najdeme paradoxně až za českou hranicí, v osmnáct kilometrů vzdálené Opavě. Ani tam se ale o fabrice mnoho nedozvíme. „Válečnou historii spojenou s textilkou v Kietrzi znám jen velmi povšechně, vlastně nic relevantního nevím,“ přiznává Ondřej Kolář, odborník na druhou světovou válku Slezského zemského muzea v Opavě. „Víc by snad věděli jedině pracovníci muzea přímo v Osvětimi,“ poradí.

V Osvětimi o vlasech nepochybují

Jak záhy zjišťujeme, osvětimské muzeum už základní výzkum provedlo a historik Andrzej Strzelecki v jednom z muzejních sborníků uvádí: „Příjemcem lidských vlasů z koncentračního tábora Auschwitz byl průmyslový závod Teppichfabrik Schaeffler AG v Kietrzi.“ Strzelecki také potvrzuje, že po válce byla v továrně nalezena zásilka vlasů vážící nejméně 1 940 kg. „Což odpovídá 40 tisícům lidí. Pytle s vlasy byly označeny písmeny KL Au,“ informuje historik. KL Au je zkratka pro Konzentrationslager Auschwitz, koncentrační tábor v Osvětimi.

Nalezené důkazy v pytlích zkoumal v roce 1946 Ústav soudního lékařství Jagellonské univerzity v Krakově, který v nich nalezl jasné stopy kyanidu. A právě plynný kyanovodík (HCN) byl smrtelnou látkou cyklónu B, jenž se stal hromadnou vyhlazovací zbraní nacistů v plynových komorách. Někteří vězni i bývalí zaměstnanci továrny v Kietrzi později potvrdili, že ze zásilek vlasů byla vyráběna příze určená k dalšímu textilnímu zpracování, a to již od roku 1943.

Šokující nález byl vrácen do Osvětimi a dnes tvoří jednu z nejsmutnějších expozic v tamním muzeu. A klíčové svědectví o holocaustu, návštěvníci většinou před dvoutunovou hromadou vlasů oněmí hrůzou. Mrazivé pocity nás ale přepadají i u fabriky v Kietrzi. Skoro se bojíme podívat do vytlučených oken, aby se v nich nezhmotnilo dávné zlo.

Místo Židů nacista z NSDAP

Podle různých odhadů bylo v Osvětimi zmařeno 1,2 až 1,6 milionu lidských životů, především evropských Židů, mimo jiné i většina židovské populace z Československa. Ruiny textilky v Kietrzi jsou sice oploceny a označeny zákazy vstupu, několika provizorními vchody lze ale vejít až do útrob budovy. Neodoláme, avšak ve vybrakovaných halách pracuje mysl na plné obrátky, jako bychom slyšeli i hlasy vězňů, kteří tu za války pracovali. A tkali koberce z vlasů... V depozitářích osvětimského muzea uchovávají i balík látky utkaný z lidského biologického materiálu.

Otrockou práci vězňů držených přímo v areálu továrny v Kietrzi využíval berlínský podnikatel Wilhelm Schaeffler. Vysoce postavený úředník Drážďanské banky koupil textilku v roce 1940 (tehdy měla název Davistan AG) a hned poté vstoupil do nacistické NSDAP. Podnik získal za výhodných podmínek, za pouhých 70 procent odhadní ceny, a brzy přibral za společníka i mladšího bratra Georga.

Do nástupu Hitlera k moci v roce 1933 patřil podnik židovské rodině Franků, která v regionu vystavěla jedno z největších textilních impérií v Evropě. Frankovy závody budované od poloviny 19. století v blízkém Prudniku (50 km od Kietrze) jsou dokonce označovány za největší textilku své doby na světě. Po nástupu nacistů ale rodina raději opustila Německo. Bratři Schaefllerové navázali v Kietrzi na dosavadní výrobu koberců a čalounění, odívali wehrmacht a brzy také produkovali letecké pumy a jehlová ložiska pro tanky.

Kostlivci z nacistické minulosti

Historici osvětimského muzea vyčítají dědicům bratří Schaefflerů, že se podnes nedokázali postavit čelem k nacistické minulosti rodiny. Společnost Schaeffler je přitom považována za jednoho z gigantů německého automobilového průmyslu a je to i globální podnik s pobočkami v desítkách zemí včetně České republiky. Firma ale počátek podnikání datuje až k roku 1946 v bavorském městě Herzogenaurach, kam se Schaefflerům před koncem války podařilo převézt část vybavení fabriky z Kietrze.

„Bratři Schaefflerové začali své podnikání v Herzogenaurachu v roce 1946. S odvahou, kreativitou a moderními vizemi,“ píše se na oficiálních webových stranách firmy Schaeffler, která v roce 2008 ovládla i proslulou společnost Continental vyrábějící pneumatiky. Dnešní majitel Georg Schaeffler byl loni šestým nejbohatším německým podnikatelem s majetkem 14,9 miliardy euro.

Když německý časopis Spiegel v roce 2009 připomněl rodině nacistického kostlivce, kterého si drží ve skříni, Schaefflerové využívání polských vězňů k otrocké práci popřeli. A stejně tak odmítli i podíl na zpracování lidských vlasů z Osvětimi, ačkoliv historici z osvětimského muzea disponují svědectvími, že do textilky dorazily dva vagony s vlasy již během roku 1943. V každém prý bylo 1,5 tuny kštic.

Schaefflerové si najali profesora soudobých dějin z norimberské univerzity Gregora Schöllgena, který sice potvrdil spolupráci předků s nacisty, ale odmítl spojování rodiny s osvětimskými vlasy, na což prý není dostatek důkazů.

Na opuštěném nádraží

V samotné Kietrzi není válečný příběh textilky tématem dne. Náhodně oslovení chodci krčí rameny, tohle přece není jejich historie. Nemají tu kořeny, přišli z východu. Město Kietrz totiž od roku 1742 patřilo nejprve k Prusku a posléze k Německu, a tak tomu bylo i za druhé světové války. Odsunuté Němce pak po válce vystřídali polští uprchlíci z Haliče, kterou pro změnu zabral generalissimus Stalin. Dnešní obyvatelé Kietrze tak mají původ především v okolí Lvova, což je nyní metropole západní Ukrajiny. Kietrz je výmluvným svědkem poválečného stěhování národů.

Stojíme na opuštěném nádraží v Kietrzi, kde už od roku 1992 nikdo nevystoupil z vlaku. Stanice sousedí přímo s troskami textilky. Koleje jsou zarostlé travou a křovinami, na peróně parkuje automobil, nádraží je proměněno v soukromou dílnu. Zdánlivý poklid však narušují získané informace od historiků a představivost opět pracuje. Právě na tohle nádraží přece přijížděly vlaky z Osvětimi i s hrůzyplným nákladem. A sem dobytčáky přivážely i vězně z Polska, kteří měli ve fabrice dřít od nevidím do nevidím.

Podle historiků se v táboře pro Poláky s názvem Polenlager 92 vystřídalo až 1 800 vězňů. A stovky z nich tu zemřely, konkrétně v roce 1944 to mělo být 176 Poláků zatčených gestapem. Skoro 40 procent trestanců přitom tvořily děti do 18 let, ve výrobě běžně pracovali i dvanáctiletí kluci i holky. Často bez rodičů, kteří za odbojovou činnost, anebo také jen díky smyšlenému udání sousedů či z jiných příčin, skončili rovnou v Osvětimi anebo jiném vyhlazovacím táboře.

Čí jsou to vlasy?

Hned několik bývalých vězňů z Kietrze po sobě nechalo svědectví, třeba Józefa Posch-Kotyrbová podala výpověď polskému projektu „Zapomenuté koncentrační tábory“. Když si v srpnu 1943 přišlo gestapo pro jejího tátu, horníka z Jaworzna v katovickém revíru, měla teprve šest a půl roku. Otec ale tehdy nebyl doma, tak zatklo matku i s třemi malými dětmi. „Mámu několikrát vyslýchali, a pak mě od ní nějaký voják oderval. A hodil na korbu auta. Postupně jsem se ocitla ve třech lágrech, a jak jsem po válce zjistila, dost dlouho jsem byla také ve fabrice v Kietrzi. Tam si pamatuji, že mrtvé nosili v dekách přes místnost, v níž jsme spali,“ vybavila si svědkyně.

Vězni v Kietrzi obývali jednu z továrních hal, v níž živořili v zoufalých podmínkách. Polská holčička Józefka tak přežila tři lágry jen díky milosrdenství spoluvězňů, a když válka skončila, zjistila, že nemá rodiče. Táta skončil na popravišti, máma v plynové komoře v Osvětimi.

Procházíme opuštěnými halami textilky a fantazie splétá děsivou tečku za příběhem této svědkyně a také této reportáže z česko-polské hranice. Co když vlasy umučené maminky také skončily v jedné ze zásilek pro textilku bratří Schaefllerů v Kietrzi? A co když tam byly doručeny zrovna v době, kdy nacisté v lágru drželi i malou Józefku?

Zdroj: Autorský text Ivana Motýla