Nejdrtivější námořní porážku v Evropě posvětila krev tisíců fašistů. Britové přichystali ukázkovou past

Největší bitva ve Středozemním moři se odehrála až na konci března 1941. Jižně od řeckého pobřeží se tehdy střetlo italské a spojenecké námořnictvo, což vedlo k drtivé porážce Itálie s jen minimálními ztrátami na straně spojenců. Pro kontext je nutné připomenout, co se v té době dělo, resp. o co se snažili Spojenci v čele s Velkou Británií.

Protože pociťovali narůstající tlak ze strany států tvořících tzv. Osu zla, rozhodli se umístit v Řecku desítky tisíc vojáků a posílit svou pozici i v případném boji s Bulharskem. Operace Lustre, jak se přesun vojsk a materiálu označoval, vyústila v řadu konvojů, které křižovaly Středozemní moře s tím, že mezi 4. a 9. březnem byl vypravován de facto jeden konvoj denně a následně akce pokračovala v přibližně dvoudenních intervalech. Každý konvoj provázela trojice toprédoborců a ve Středozemním moři se rovněž pohyboval protiletadlový křižník, který měl poskytnout podporu v případě, kdyby byly lodě napadeny ze vzduchu.

#OnThisDay 1941 A @RoyalNavy Fleet under Admiral Cunningham in HMS WARSPITE inflicted the Italian Navy’s largest ever defeat at the Battle of Cape Matapan off the coast of Greece. Cunningham lost only 3 men and no ships whilst the Italians lost 5 and over 2,300 men. #remember pic.twitter.com/CHNkzyYPEG

— On This Day RN (@OnthisdayRN) March 28, 2021

Protože panovaly obavy ze strany italského námořnictva, které v té době patřilo k největším, v přístavu v Alexandrii čekalo britské loďstvo pod velením admirála Cunninghama a bylo připravené kdykoliv zasáhnout. Osudná chvíle přišla 27. března 1941, kdy se Italové rozhodli vyslyšet naléhání Německa a vymanit se z označení zbabělců, kteří stále jen čekají s jakýmkoliv útokem. Že pro ně bude iniciativa znamenat obrovské ztráty, si nikdo nepřipouštěl, faktem ovšem je, že už samotné plánování mělo značné trhliny a admirál Angelo Iachino nebyl zrovna dobře připraven.

Itálie útočí

Plán, který společně s náčelníkem štábu italského válečného námořnictva Arturem Riccardim připravili, počítal s dvěma svazy křižníků vyslanými proti britsým konvojům. Jeden byl vyslán severně od ostrova Kréta, druhý pak jižně od ní k ostrovu Gaudos. Námořní síly Itálie přitom měly poprvé spolupracovat také s německým letectvem, konkrétně s jeho X. sborem operujícím z letišť na Sicílii a Kalábrii. Na papíře se vše zdá docela v pořádku, jenže plán necílil na žádný konkrétní britský konvoj či námořní svaz a Italové zkrátka jen chtěli zaútočit na námořní trasu, kudy konvoje obyčejně proplouvaly.

Britům pak hrála do karet skutečnost, že německé průzkumné lety nedokázaly zachytit přítomnost všech lodí a hlásili ve Středomoří jen bitevní loď HMS Valiant, což vypadalo jako velmi vhodná příležitost na konvoj zaútočit. Nic na tom nezměnil ani fakt, že Italové byli přesvědčeni o nedostatečné přesnosti zpráv průzkumných letadel, protože na ně jejich spojenci agresivně tlačili, a proto byla 26. března 1941 ofenzivní operace odstartována. Soupis lodí by byl poměrně zdlouhavý, faktem ovšem je, že se admirál Iachin mohl opřít o vlajkovou loď Vittorio Veneto s děly ráže 381 mm. Dále čtyři torpédoborce od 13. divize, pak 3. divizi křižníků Trieste, Trento a Bolzano, kterým byly rovněž přiděleny tři torpédoborce, a nechyběla ani 8. divize křižníků rovněž s podporou torpédoborců.

The 15 inch guns of HMS Valiant firing a broadside. In the background HMS Barham and HMS Warspite. These three battleships wiped out the three Italian cruisers in the Battle of Matapan. pic.twitter.com/cJXecrtsFz

— World War II Today ... #OTD in #WW2 (@WW2Today) March 28, 2021

Léčka naruby

Italové ovšem nevěděli, že se Britům podařilo rozluštit jejich rozkaz obsahující plán celé akce, takže admirál Cunningham přichystal léčku s hlavním záměrem Italy příliš nevystrašit. Průzkumnému italskému hydroplánu nechal „najít“ čtyři křižníky spolu se čtyřmi torpédoborci u Kréty a věci se daly do pohybu. Italové vyrazili k objeveným spojeneckým lodím, aniž by tušili, že právě dochází ke spojení dvou svazů a síla Britů dramaticky stoupá. Italové pak skutečně brzy ráno 28. března narazili na svazy nepřátel a zahájili palbu. Měli při tom výhodu – jejich lodě disponovaly děly ráže 203 mm, zatímco Britové měli k dispozici pouze 152mm kanóny. Přesto ale Italové postupovali obezřetně a snažili se britské lodě nalákat do palebného pole bitevní lodě Vittorio Veneto.

Britové o pohybu této lodi nevěděli a na první léčku protivníka skočili, naštěstí pro ně ale dělostřelci z Vittorio Veneto ani jednou netrefili svůj cíl. Přesto se ale v tuto chvíli lámal osud celé bitvy, protože Britové teprve čekali na svůj hlavní svaz a museli se tak spolehnout v podpoře jen na letouny z letadlové lodi Formidable a letišt v Řecku a na Krétě. Jejich útoky byly úspěšné a začaly postupně narušovat italské řady a potápět první lodě. Úspěšný byl také útok na vedoucí loď Vittorio Veneto, při kterém ale zahynula tříčlenná posádka letounu Albacore velitele Johna Dalyella, která se stala jedinou ztrátou Britů na rozdíl od stovek a tisíců životů na straně Itálie.

Italian battleship Vittorio Veneto firing her guns upon Allied cruisers during the Battle of Cape Matapan. She fired 94 rounds in 29 salvos from a distance of 23,000 meters. pic.twitter.com/AtKd50MxNu

— World of Warships (@WorldofWarships) March 27, 2021

Italský masakr

Vittorio Veneto byla vážně poškozena, po zásahu proniklo do nitra přes 4 tisíce tun mořské vody a loď se naklonila na levobok. V době zásahu se přitom nacházela přes 420 námořních mil od základny v Tarentu a nezdálo se příliš pravděpodobné, že do přístavu dorazí. Opravářské čety ale pracovaly s maximálním úsilím a dokázaly zprovoznit alespoň dvojici šroubů, díky kterým mohla Vittorio Veneto plout rychlostí až 19 uzlů. Útoky letounů Albacore ale neustávaly a útočily na křižníky i torpédoborce, které navíc v jednu chvíli nechaly napospas loď Pola, aby se pro ni pod rouškou noci na rozkaz Iachina vrátili. Netušili však, že Britové používají radar a jsou schopní vidět italské lodě i ve tmě, takže následoval další střet, ve kterém byli Italové zcela zaskočeni.

Britové pálili z krátké vzdálenosti necelých tří kilometrů a trefovali lodě Zara i Fiune, poškozen a následně potopen byl i torpédoborce Alfieri a zkáze neušel ani další z torpédoborců Carducci. Paradoxní ovšem je, že žádné z britských plavidel neutrpělo poškození a vítězství bylo naprosté. Jedinou ztrátou za celou dobu bojů představovalo zmiňované letadlo a tři mrtví letci. Na italské straně ale o život přišlo 2 331 námořníků a dalších 1 163 mužů padlo do britského zajetí. Zajímavostí rovněž je, že se bitvy účastnil i budoucí vévoda z Edinburghu princ Philip. Tehdy ovládal světlomety právě bitevní lodi HMS Valiant.

Zdroj: BBC