Rudá vlajka nad Berlínem: Kdo ji vyvěsil a proč zrovna nad Reichstagem?

Svou zásadní roli budova Říšského sněmu (Reichstagu) pro nacistický režim sehrála v roce 1933 hned při nástupu Adolfa Hitlera k moci. V deset hodin večer 27. února zde propukl ničivý požár, jehož vyšetřování vyvrcholilo monstrprocesem v Lipsku. Z vypálení sídla německého parlamentu nacisté obvinili tři bulharské komunisty v čele s Georgim Dimitrovem. Stopa podle nich vedla jednoznačně do Moskvy a němečtí komunisté to okamžitě pocítili ve formě tvrdých represí.

Zdánlivě nepotřebný Reichstag

O 12 let později, na konci druhé světové války, ale Říšský sněm neznamenal vůbec nic. Budova se od požáru v roce 1933 nepoužívala a nacisté svou moc opírali o úplně jiné stavby. O prostor v kdysi honosném Reichstagu se nakonec dělila továrna AEG spolu s polní nemocnicí a porodní klinikou, a přestože Spojenci Reichstag několikrát bombardovali, narodilo se tu za války několik set nových Berlíňanů.

Přesto si sovětský vůdce J. V. Stalin vybral právě ohořelý Reichstag pro svou symbolickou odplatu – sovětští vojáci nad ním měli vyvěsit rudý prapor vítězství a symbolicky tak završit porážku hitlerovského Německa. A především se u toho měli vyfotit a celé to pokud možno stihnout do 1. května 1945.

Obránci a útočníci

Jedna věc bylo ideologické zadání (1. květen je jakožto Svátek práce jedním z nejvýznamnějších komunistických svátků v roce), druhou pak válečná realita. Rozlehlá a vnitřně členitá budova bývalého Říšského sněmu se ukázala být ideálním obranným perimetrem pro příslušníky 11. dobrovolnické divize tankových granátníků SS „Nordland“ a také zbytky 33. granátnické divize SS „Charlemagne“ tvořené převážně Francouzi.

Jednotky SS si nedělaly iluze o tom, jak s nimi budou Sověti v případě zajetí zacházet, a tvrdě bránily už přístupy k Reichstagu. Před budovu rozmístily několik obávaných protiletadlových 88mm děl používaných k přímé palbě proti sovětským tankům postupujícím od Moltkeho mostu přes Sprévu a do obrany se zapojila i stejnými děly vyzbrojená dva kilometry vzdálená flaková věž (Flaktürme) poblíž zoo.

Krvavý boj o budovu

Boj v okolí Reichstagu začal 28. dubna 1945 a o čest splnit Stalinův rozkaz usilovaly sovětská 150., 171. a 207. pěší divize. Na pomyslnou kliku dávno neexistujících dveří Reichstagu si ale útočící Sověti sáhli teprve 30. dubna. Němci se ovšem v budově dál tvrdě bránili a nakonec použili i historicky vyzkoušenou metodu, když Reichstag zapálili. Pro mnohé sovětské vojáky se na rozstřílených schodištích nakrátko obnovila noční můra stalingradských bojů. Zpráva o tom, že týž den spáchal Adolf Hitler sebevraždu, na intenzitě bojů nijak neubrala.

Teprve večer 30. dubna ve 22:40 se podařilo pěti sovětským vojákům (Michail Minin, Gazi Zagitov, Alexandr Lisimenko, Alexej Bobrov a Vladimir Makov) vyšplhat na střechu a rozvinout nad Reichstagem rudý prapor. Jenže už byla tma a pro focení propagačního snímku objednaného Stalinem nepanovaly zrovna nejlepší podmínky.

Tak co bude s tou vlajkou?

Slavný snímek rudé vlajky na střeše Reichstagu ovšem nevznikl následujícího dne, jak by se mnozí logicky domnívali. Původní vlajka totiž byla jen provizorní – například na ní chyběly sovětské státní symboly srp a kladivo a z toho by v Kremlu nikdo nadšený nebyl. V budově se navíc stále bojovalo – poslední skupinky Němců se vzdaly až 2. května. A právě ten den také přišla velká chvíle pro sovětského válečného fotografa Jevgenije Chalděje.

Ten sehnal v rozstřílené budově skupinu vojáků a s připraveným praporem vyrazili na střechu. Vlajku nad Berlínem tak nakonec vyvěsil Alexej Kovaljov, kterého musel přidržovat Abdulchakim Ismajlov. Jeho ruce se také postaraly o jednu z komplikací – na každé z nich měl jedny hodinky, což byl zjevný výsledek nejčastějšího ruského dvojslovného povelu, který v té době Němci mohli slyšet, tedy „davaj časy“, česky „dej sem hodinky“. Chalděj si ale i s touto komplikací poradil a později ze snímku jedny hodinky jednoduše odretušoval.

Ostatně Chalděj pořídil snímků několik a různě je upravoval, takže slavná kompozice dodnes žije svým vlastním životem. Najít tak můžete kolorovanou verzi, verzi s rozvinutým praporem namísto nezřetelného „zamotance“, verzi s hodinkami i bez nich…

Na skutečnosti, že jde o jeden z nejslavnějších snímků druhé světové války, to ale nic nemění.