Před 835 lety začala klíčová bitva o Jeruzalém. Křesťané prvních šest dní drtivě vyhrávali

Během pozdní doby 11. století žádal byzantský císař Alexios I. Komnenos (1056–1118) západoevropské státy o pomoc. Neměl příliš na vybranou, protože dobytá křižácká území Svaté země přímo ohrožovala armády seldžuckých Turků. V roce 1095 úřadující papež Urban II. (1042–1099) odpovídá na císařovo naléhání voláním po další křížové výpravě. Ve jménu Ježíše na ochranu jeho hrobu.

Odpověď horlivých Západoevropanů byla okamžitá a ohromující. Už v roce 1097 se území Malé Asie otřásalo pod nohama odhodlaných křesťanských rytířů. Počátkem června 1099 křižácké vojsko dorazilo do Jeruzaléma. Druhá křížová výprava byla v plném krvavém proudu. Samotné obléhání se datuje na 13. července, přičemž během prvních dnů byly výrazně narušeny městské hradby. Brzy nato křižácké vojsko převzalo nad Jeruzalémem plnou kontrolu. Vzniklo Jeruzalémské království, jehož rozloha sahala od jižních hranic Turecka po severní část Sinajského poloostrova. Křesťanská nadvláda trvala celých 88 roků.

Zdroj: Encyclopedia Britannica

Obávaný válečník Saladin

Křižáckou rozpínavost ale nadobro utnul muslim kurdského původu Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúb, známý jako Saladin (1138–1193). Tento obávaný velitel se stal prvním sultánem Egypta a Sýrie, přičemž svojí pevnou rukou vedl muslimskou válečnou kampaň proti křižáckým státům v Levantě. Svými činy se brzy stal významnou postavou v muslimské, arabské, turecké a kurdské kultuře. Často také bývá označován za nejslavnějšího Kurda v dějinách a jednoho z nejvýznamnějších válečníků všech dob.

Během let 1174 až 1187 Saladin bojoval proti znepřáteleným muslimům. Jeho tažení byla vítězná a nakonec pod svoji kontrolu přivedl mnoho strategických měst. Řeč je o dnes zničeném Aleppu, Damašku a Mosulu. Právě v tomto období panoval mezi křižáky a Saladinem křehký mír. Příměří bylo křesťany porušeno a nakonec vyústilo v nepřátelství. Po dobytí značného křižáckého území vypukla zlomová bitva u Hattínu.

Houževnatá Saladinova armáda způsobila ve vysílených křižáckých řadách doslova katastrofu. Křesťanské síly byly výrazně oslabeny, přičemž do poloviny září roku 1187 dobyl Saladin valnou většinu měst. Pozůstalí a další uprchlíci utekli do stále nedobytého Týru, který se nacházel u pobřeží dnešního Libanonu. Ačkoliv patřil mezi významný strategický bod, Saladin dal přednost Jeruzalému. Právě tohle město bylo pro islámskou víru jedno z nejdůležitějších míst vůbec. Jenže zároveň jde i o město biblické.

Hradby Jeruzaléma spatřila Saladinova armáda do poloviny září roku 1187. Na místo dorazil i Balian z Ibelinu. Když rytíř vstoupil do nitra Jeruzaléma, spatřil úděsný obraz. Město bylo plné uprchlíků a situace nebyla vůbec příznivá. Minimálně na pováženou je skutečnost, že příchozí rytíř byl místními politickými a náboženskými vůdci přesvědčen, aby v Jeruzalémě zůstal a proti dorážejícímu Saladinovi bojoval. Problém byl ale v tom, že v celém městě bylo nanejvýš 14 rytířů. Balian se nechal přesvědčit a mnoho meče téměř neznalých přijalo rytířský stav.

Obléhání Jeruzaléma začíná

Před branami Jeruzaléma se naopak shromáždily početné armády Egypta a Sýrie. Saladin ale nechtěl další zbytečné krveprolití a svým protivníkům nabídl štědré podmínky pro kapitulaci. Tvrdohlavý Balian a jeho pobočníci odmítli. Dne 20. září 1187 tak začalo obléhání Jeruzaléma. Prvních šest dní vítězili obránci města. Saladinovy síly utrpěly po každém výpadu těžké ztráty, zatímco ty křižácké se počítaly na jednotlivce.

Velitel útočící armády začal taktizovat a hlavní tábor přestěhoval na území Olivové hory. Východní část Jeruzaléma nebyla tak dobře chráněna a Saladin mohl konečně uspokojit svůj hněv: stěny města byly neustále bičovány projektily z katapultů, řeckými ohni a smrtícími šípy. Obléhání bylo úspěšné a už 29. září se část zdiva zhroutila. Křižáci sice nemohli Saladinovy vojáky odrazit zpátky, ovšem ani útočníkům se nedařilo proniknout za městské hradby. Situace ale začala být neúnosná a Balian započal vyjednávat o zprvu odmítnuté kapitulaci. Rozzuřený Saladin na mírová vyjednávání nejprve nepřistoupil, nicméně nakonec souhlasil. Kapitulační proces ale křižáky stál nemalé výkupné. Slib byl ale dodržen a poražení křesťané mohli bezpečně opustit Svatou zemi.

Otevřené brány

Pád Jeruzaléma nakonec vyvolal třetí křížovou výpravu (1189–1192), kterou vedl král Anglie Richard I. Lví srdce (1157–1199). Saladinovo vojsko brzy nato pocítilo sílu čerstvých posil, nicméně boje byly povětšinou vyrovnané. Mezi oběma vůdci vznikl vzájemný respekt a uznání – tváří v tvář se ale nikdy nesetkali. Jako lídři znepřátelených frakcí se v roce 1192 dohodli, že Jeruzalém zůstane v rukou muslimů, ovšem věřícím křesťanům bude umožněn volný vstup. Jiných možností vlastně ani nebylo. Zatímco islámského vládce trápily obrovské válečné náklady, král Richard se musel vypořádat s rodícími se hrozbami za zdmi své domoviny.