Nejhledanější špionka zabíjela nacisty holýma rukama. Respekt tisíce partyzánů získala snadno

Je extrémně těžké život Nancy Wakeové vylíčit tak, aby nevypadal jako vymyšlený příběh. Je v něm totiž všechno, nač jsme zvyklí z hollywoodských filmových trháků: Nuzné počátky a nešťastné dětství, láska, náhodné setkání s úhlavním nepřítelem i srdceryvná ztráta milovaného člověka, která z hlavní hrdinky udělá prvotřídního a obávaného zabijáka. A to už ani nemluvíme o obrovském množství akce, výbuchů a situací, u kterých se divák či čtenář nervózně zpotí tak, že si musí vyměnit tričko. Přesto byla ale Nancy Wakeová skutečnou ženou a na rozdíl od filmů a knih jsme ji viděli „žít šťastně až do smrti“.

Z chudé holky bohatou špionkou

Narodila se 30. srpna 1912 na Novém Zélandu a vyrostla v Sydney, a jak už bylo řečeno, její dětství nebylo nijak šťastné. V 16 letech proto utekla z domova a postavila se na vlastní nohy. Do Evropy se dostala poté, co dostala finanční dar od tety. Stala se tam novinářkou a jedním z jejích prvních vážných a důležitých úkolů byl v roce 1933 rozhovor se samotným Adolfem Hitlerem. Tahle zkušenost spolu s násilnostmi, které viděla nacistické gangy páchat na vídeňských Židech, předurčila její cestu – byla rozhodnutá s tímto zlem za každou cenu bojovat.

Když se po pár na večírcích prohýřených letech vdala za francouzského milionáře Henriho Fioccu, bylo to krátce předtím, než do Francie vtrhla nacistická armáda. Tehdy se její život změnil od základu.

Místo dní strávených se skleničkou šampaňského v ruce a manželem v posteli se začala aktivně zapojovat do odboje. Svou špionskou kariéru začala jako kurýrka, díky své kráse, vtipu a flirtování s německými vojáky (a také díky postavení, které jako manželka mocného a bohatého Francouze měla) se vždycky dostala tam, kam potřebovala. A brzy už uplácela dozorce, schovávala vězně a pašovala ze země lidi, kteří by v rukou nacistů jistojistě našli smrt.

Párkrát už měla namále, ale pokaždé se jí podařilo nacistům zmizet těsně před nosem. Není divu, že se stala dokonce nejhledanější osobou na jejich seznamu nepřátel. Nikdy ji však nedopadli, přestože na její hlavu vypsali tučnou odměnu. Proto dostala přezdívku, která se s ní pak už táhla celý život: Bílá myš.

Mezi partyzány

Jen jednou se k ní gestapo dostalo blízko. Tehdy jí při útěku svištěly kulky kolem hlavy a musela Francii opustit, což se jí povedlo opět díky husarskému kousku – sama přešla Pyreneje.

Její manžel ale tolik štěstí neměl. Gestapáci ho zatkli a mučili ve snaze vyrazit z něj, kde se Wakeová nachází. Nezradil ji a byl popraven. Wakeová o jeho osudu nic nevěděla a neměla o něm žádné zprávy, a tak se v Británii přihlásila k výcviku. Naučili ji tam zacházet s výbušninami, zbraněmi, bojovat holýma rukama a další věci, které jí měly za nepřátelskou linií pomoct přežít. A pak ji, 23. března 1943, poslali s dalšími parašutisty zpět do Francie. Tam dostala na povel tisíce partyzánů.

Muži se zpočátku moc netvářili na to, že by jim měla velet žena, ale když je vyzvala na souboj v pití alkoholu a pokaždé nad nimi vyhrála, zjednala si potřebný respekt. A jakmile ji pak viděli v akci, už nikdy o ní nezapochybovali: nacisty byla schopná zabít holýma rukama, když to bylo třeba, a nezaváhala u toho ani na vteřinu.

A to zdaleka není všechno. Často se například vypráví, jak kvůli důležité zprávě ujela v horském terénu na kole během 72 hodin 200 kilometrů. A oblíbená je také historka z doby, kdy se z Paříže opět stalo svobodné město. Wakeová tehdy byla mezi prvními, kdo tam navštívil znovuotevřený klub britských důstojníků a místnímu číšníkovi prý jejich hlučná společnost příliš nevoněla. Dokonce nahlas utrousil, že preferoval obsluhovat spořádané Němce. Wakeová se vymrštila a knokautovala ho jako Old Shatterhand. Pak na jeden zátah vypila skleničku brandy a odkráčela středem.

Australanům řekla, ať si s medailí trhnou

Za svoji práci dostala hned několik medailí za statečnost. Australané se zprvu zdráhali medaili udělit, protože prý nebojovala s australskými jednotkami. Pravda, nakonec se rozhoupali i oni, Wakeová je nicméně i s medailí velmi neslušně poslala tam, kam slunce nesvítí, když jim to přemýšlení tak dlouho trvalo.

Nakonec se v padesátých letech znovu vdala a dožila se požehnaného věku 98 let. Jejím posledním přáním bylo popel nechat rozptýlit v horách, kde bojovala v odboji.

Zdroj: The Sydney Morning Herald