Nacisté brali krev pro nemocnice i z českých popravených odbojářů

O využití mrtvých v koncentračních táborech se toho napsalo už dost. O „uměleckých předmětech“ z tetování stažených mrtvým z těla, hnojivu ze spálených těl a mnohém jiném. O využití krve z popravených v rámci soudních procesů německých lidových soudů se toho moc neví. A přitom v tom figurovali i čeští vlastenci.

Lidové soudy “ hra na legalitu

Volksgerichtshof, tedy lidové soudy, které vznikly po nástupu Adolfa Hitlera k moci, se staly účinným smrtícím nástrojem majícím nátěr legality. Nicméně šlo často, podobně jako v komunistických procesech padesátých let, o nástroj justičních vražd. Jen byl mnohem efektivnější.

„Novodobí mocipáni používali od počátku násilnických metod vládnutí. Zavedli masový teror a likvidování svých protivníků. Divoké hordy příslušníků SA zatýkaly komunisty, sociální demokraty, liberály a další odpůrce nové moci. Mnoho lidí bylo internováno na různých místech od lokálů po věznice, které na mnoha místech dala k dispozici justice,“ lze se dočíst ve studii Čeští vlastenci před Volksgerichtshofem.

Hitler: vrchol soudní pyramidy

O tom, jak moc Hitler, který byl zároveň soudcem nejvyšším, respektoval rozhodnutí soudu, svědčí dochovaný zápis z porady u Vrchního zemského soudu v Litoměřicích ze dne 13. května 1942, z něhož je zjevné, že Hitler osobně a iniciativně zrušil původní rozhodnutí soudu a odsouzeného nechal zastřelit. Jak moc bylo soudnictví Volksgerichtshofu výkonné, uvádí Stanislav Motl v knize Svědek z cely smrti. „Zatímco v roce 1939 vyhlásil Volksgerichtshof 36 trestů smrti, v roce 1943 rozhodl už o 1662 popravách.“

Popravovalo se jak stětím gilotinou, jichž bylo v dobách největšího působení NSDAP v provozu až 45, tak na klasických šibenicích (zlomení vazu), věšení na „řeznických hácích“ (udušení) a v neposlední řadě i zastřelením. Pankrácká gilotina byla v provozu od 5. dubna 1943 do 26 dubna 1945, kdy kat Weiss popravil 3 muže a jednu ženu.

Podle vzpomínek Bořivoje Bartoníčka, jednoho z mála šťastlivcům, kterým se podařilo přežít rozsudek smrti i pobyt v cele smrti, byla odsouzeným odebírána a i jemu osobně krev. Mrtvá těla sloužila k lékařským experimentům i k výuce na univerzitách a jejich krev putovala do nemocnic.

Česká krev do nacistických nemocnic

„Každý kandidát chodil na pravidelné odběry krve. Lékaři znali krevní skupiny jednotlivců. Takže se třeba stalo, že když nemocnice potřebovala větší množství krve určité krevní skupiny, že při popravách byla dána přednost právě odsouzencům s těmito skupinami, pokud jim ovšem už přišlo definitivní zamítnutí žádosti o milost. Pro odsouzence to znamenalo ještě větší utrpení, protože zhruba dva dny před popravou nedostal kvůli tomu, aby krev byla kvalitní, najíst...“ vysvětluje v Motlově knize historik a lékař dr. Reichel. Podle Bartoníčka přišel s nápadem uchovávání krve popravených ve formě krevních konzerv ústavní lékař MUDr. Bimler. Jeho návrh byl schválen a následně uveden v život. Němci se snažili udělat popravu co nejefektivnější a podle svědectví se kati sami aktivně podíleli na vylepšování a zrychlení celého procesu, takže samotná poprava na gilotině nakonec v „nejvýkonnějších“ okamžicích trvala pouhopouhých sedm vteřin, zatímco lidé pověšeni na struně umírali někdy až desítky minut.

Není potřeba příliš velké fantazie k tomu, aby si člověk představil zraněného či operovaného vojáka wehrmachtu či zavilého nacistu, jemuž byla transfuzí do těla vpravena krev popraveného českého odbojáře. Neexistují statistiky dokládající, jak často k odběrům docházelo, či dokonce komu byla krev darována.

Text: Topi Pigula