Co přivádělo na začátku války Hitlera k zuřivosti? Partyzáni v Bělorusku. Co všechno mu vyvedli?

Bělorusové jako bílí rudokožci

Existuje zaznamenaný výrok Adolfa Hitlera ze 17. řijna 1941: „Slovo svoboda pro mě znamená právo mýt se o svátcích … Je tu jen jediná povinnost: germanizovat tuto zemi německou imigrací a na domorodce pohlížet jako na rudokožce… V této záležitosti půjdeme stále chladnokrevněji kupředu.“ Citát, který se vyskytuje v knize Hitler´s Table Talks čtenáře ubezpečuje, že vůdce neměl ani nejmenší pocit viny při sestavování plánů na masové vyvražďování. A byť se mluví nejvíce o šoa, tedy holokaustu, během něhož šlo o „definitivní vyřešení židovské otázky“, v existenčním ohrožení se ocitly další národy a etnika. Jen v Bělorusku bylo během nacistické okupace vypáleno 628 vesnic a všichni obyvatelé zabiti. Zatímco u nás se Lidice a Ležáky staly symbolem nacistického zla, v Bělorusku byly takových vesnic stovky. Bylo to právě Bělorusko, konkrétně Mogilev, kde si nacisté poprvé vyzkoušeli zabíjení lidí výfukovými plyny. Následně se ukázala tato metoda jako málo efektivní, ale samotné použití ukazuje na zrůdnost uvažování. Pokud si někteří Bělorusové na základě neblahých zkušeností se Sovětským svazem mysleli, že Němci jsou osvoboditelé, tak záhy zjistili, že nejde ani tak o osvobození, jako o etnickou genocidu.

Stalinův syn byl zajat v Bělorusku

Ještě 21. června 1941 bylo nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz spojenci. Rozdělili si Polsko a Sověti mimo jiné posílali do Německa vlaky s hospodářskou pomocí a nečekali, byť to mnohé zpravodajské informace naznačovaly, že se k útoku schyluje. Svítání o den později sledovali i piloti Luftwaffe letící nad územím svého spojence s nákladem bomb. Za překvapení může mimo jiné Stalinova nedůvěra vůči zpravodajským informacím i jejich špatné vyhodnocení spolu s nedávnou čistkou v důstojnickém sboru, která přišla Stalina extrémně draho. Němci i přes výjimky, jako byla statečná obrana brestské pevnosti či obrana Mogileva, postupovali extrémně rychle, takže slogan „blesková válka“ nebyl úplně mimo. Po běloruské bitvě u městečka Senno se do zajetí dostal Stalinův syn J. Džugašvili (zajat byl ve středu 16. července 1941 převlečen do civilního oděvu), kterého jeho otec a zároveň vrchní velitel odmítl vyměnit za polního maršála. Jakov Džugašvili nakonec v zajetí zahynul v koncentračním táboře Sachsenhausen poté, co se dozvěděl Stalinovo stanovisko: Každý, kdo padl do zajetí, je zrádce. Jeho syn se následně vrhl do drátů nabitých elektřinou.

Staň se partyzánem! To je rozkaz!

Jakkoli byla obrana Běloruska urputná, neměla proti brutálnímu nástupu Němců šanci. Nešlo o zachování hranic či jakéhosi válečného uspořádání či výměnu jednoho diktátora za druhého, šlo doslova a bez přehánění o život. Podle dochovaných záznamů mělo být 75 % obyvatel zlikvidováno a zbylých 25 % zotročeno. K tomu bylo na území Běloruska vytvořeno 260 koncentračních táborů. Stalin vida, že klasický boj nemá šanci, vydal rozkaz nařizující zakládání partyzánských oddílů a nechal popravovat důstojníky, kteří pod tíhou situace zaveleli k ústupu. Metoda partyzánského boje se ukázala být úspěšná. „Partyzáni si mohli dovolit provádět operace ve větším měřítku. Nacistům se již nedařilo držet celé území plně pod kontrolou. Partyzáni osvobozovali celé oblasti. Koncem roku 1942 pevně drželi asi 15 tisíc km čtverečních a kontrolovali asi 50 tisíc km čtverečních, což bylo více než jedna čtvrtina území země. Partyzánům se do konce téhož roku podařilo vyřadit z boje 100 tisíc vojáků, 398 tanků a obrněných vozidel, 181 letadel a více jak 5 tisíc vozidel protivníka. Zlikvidovali též 24 německých štábů. V lednu 1943 překročil počet běloruských partyzánů 56 tisíc. 220 oddílů bylo spojeno do 56 brigád, 292 oddílů operovalo samostatně,“ píše Petr Pojman ve své práci věnované běloruskému odboji, v níž mimo jiné zmiňuje, že v roce 1943 bylo do obsazené části Běloruska dodáno pro potřeby diverzní činnosti 100 000 min a zhruba 40 tun výbušnin. Mimo jiné se partyzánům podařilo zdržet vlaky s municí, palivem a tanky v době, kdy probíhala největší tanková bitva 2. světové války – bitva v Kurském oblouku.

Rok 1943 – špioni a vyzvědaci

Po fatální německé porážce u Stalingradu se situace na frontě obrátila a běloruští partyzáni dostávali mnohem větší pomoc. Mimo jiné se to projevilo i na počtech vyzvědačů: „V roce 1942 operovalo v německém týlu 5150 vyzvědačů, koncem roku 1943 8 tisíc. V červenci roku 1944 jich v operativní rozvědce bylo asi 24 tisíc a ve vojenské 15 tisíc,“ píše Pojman. Málokde se povedlo partyzánům tak dokonale narušovat plynulý chod válečných přesunů a podporu ze zázemí, jako v Bělorusku. V období let 1941–1944 mělo podzemní hnutí na svědomí smrt či zranění neslučitelné s bojovou činností asi u 500 000 vojáků, dokázali vykolejit přes 11 tisíc německých vlaků a zlikvidovat 948 štábů, což v praxi znamenalo nejen zdržení dodávek (což druhotně mělo vliv na bojeschopnost a morálku v předních liniích), ale i chaos ve velení na nižších úrovních. Není divu, že se Němci na partyzánech, ale i civilním obyvatelstvu, krutě mstili.

Běloruské partyzánské hnutí mělo bezesporu svůj vliv na průběh bojů v SSSR. Základem formování oddílů se stal prvoplánově vraždící přístup německých okupantů, zároveň ale Bělorusům nahrávaly geografické podmínky – hluboké lesy a neprostupně bažinatý terén. Velmi zjednodušeně řečeno, partyzáni občas dokázali zařídit, že se německé týlové jednotky musely stát bojovými. Bohužel bojovou součinnost a efektivitu snižovalo politikaření komisařů a důstojníků složek NKVD… Ale to už je zcela jiný příběh.

Text: Topi Pigula