Unikátní skákající bomba dokonale zaskočila nacisty. Podívejte se, jak hopsala po hladině

Ze skotské základny Lossiemouth dnes se svými letouny Tornado GR4 létá 617. peruť královského britského letectva. Její historie začala v druhé světové válce kvůli jedné speciální operaci a od té doby se jí přezdívá peruť bořitelů hrází – „Dambusters“.

Ničitelé hrází

Britské nejtěžší letecké bomby na začátku druhé světové války vážily pouhých 500 lb (tedy nějakých 250 kg), bombardéry královského letectva tedy neměly zrovna účinný prostředek na ničení německé válečné mašinérie. Toho si byl vědom konstruktér Barnes Wallis, mimo jiné tvůrce slavného bombardéru Vickers Wellington. Po útoku na Polsko začal uvažovat, jak v případě války s Německem co nejúčinněji oslabit jeho válečnou výrobu.

Došel k závěru, že nejlepší bude zničit energetické zdroje. Ideálně se k tomu hodily přehrady v Porúří. Při jejich zničení by navíc byly zaplaveny rozsáhlé oblasti a továrny by přišly o vodu. Přehrada Möhne ke všemu regulovala hladinu vody v Mittellandském kanále, což byla důležitá dopravní tepna Německa. Wallis uvažoval, že pokud by byly zničeny přehrady Möhne, Eder a Sorpe, německý válečný kolotoč by to významně narušilo.

Letectvo bez bomby

Problém ovšem byl, že RAF neměla žádnou bombu či jiný prostředek, kterým by se daly přehrady zničit nebo prorazit. Wallis spočítal, že k protržení hráze by musela mít konvenční bomba alespoň 10 tun, RAF však neměla stroj, který by něco takového unesl. Torpéda se proti hrázím také nedala použít, protože v přehradách Němci samozřejmě natáhli protitorpédové sítě. Přitom jedině výbuch pod vodou těsně u hráze mohl přinést kýžený efekt a protrhnout ji. Wallis s nápadem na zničení přehrad zaujal vicemaršála letectva Arthura Teddera, který přesvědčil ministra Beaverbrooka, aby zřídil výbor, jenž by prozkoumal proveditelnost letecké operace proti německým vodním nádržím.

Wallis zkoušel na modelu přehrady nejlepší způsob, jak ji zničit, až přišel na nápad tzv. skákající bomby. Inspirovala ho prostá zábava malých kluků – házení žabek. Podle jeho návrhu měla bomba po hladině přeskákat protitorpédové sítě, narazit do hráze, po té se podél ní potopit pod vodu zhruba do poloviny její výšky a následně vybuchnout. Aby bomba mohla po hladině skákat, dal jí tvar válce, který se měl před odhozením roztočit. Takovéto řešení navíc nevyžadovalo extrémní váhu bomby, Wallis vypočítal, že budou stačit zhruba 3 tuny trhaviny. Skákací bomba tak i s pláštěm a konstrukcí neměla vážit více než 4,5 tuny, takového drobečka už bylo možné nad Německo dopravit. Příslušně upravený bombardér Avro Lancaster to mohl bez problémů zvládnout.

Přehrada odsouzená k zániku

Wallis dostal plnou podporu a ke zkouškám si vytipoval nepoužívanou přehradu Nant-y-Gro ve Walesu. Ta byla sice pětkrát menší než Möhne, ale k testu posloužila dobře. Na konci července 1942 ji testovací nálož protrhla, a tak byl důvod k optimismu. Byl dán souhlas ke stavbě šesti prototypů skákající bomby v poloviční velikosti a k dalším testům měla posloužit nádrž v Teddingtonu. První ostré zkoušky zmenšenin se odehrály na začátku prosince 1942. Na hladinu je shazoval upravený stroj Vickers Wellington, který měl v pumovnici externí motor, jenž bomby před shozem roztáčel. Testy ukázaly, že ideální výška shozu je 18 metrů nad hladinou při rychlosti 240 mil za hodinu (tedy asi 385 km/h).

Testy, které ukazují i archivní záběry dokumentu Váleční kšeftaři: Druhá světová z druhé ruky, dopadly velmi dobře a velitel bombardovacího letectva Harris na konci února 1943 rozhodl, že útok na německé přehrady – jinak také operace Chastise – bude uskutečněn nejpozději do konce května. Ideální datum se jevilo kolem půlky května, kdy měly přehrady plný stav vody a měsíční úplněk poskytoval ideální viditelnost. Tak bylo vše připraveno pro vznik slavné 617. perutě „Dambusters“. Její formování začalo 16. března a oficiálně byla ustavena o pět dní později. Jejím personálem se staly vybrané posádky z celé RAF a ihned začal výcvik. Letci z počátku neznali svůj úkol ani cíl, věděli jen, jaký typ bomby budou používat a cvičili se v nízkém létaní a shazování nákladu ve výšce 18 m.

Výcvik provázely problémy

Při výcviku však museli vyřešit několik problémů. V Anglii je jen velmi málo nocí příznivých pro noční létání nízko nad hladinou. Proto umístili na skla kabin bombardérů speciální clony, které v kombinaci s modrými brýlemi imitovaly za denního světla noční podmínky. Problém byl také s přesným určením výšky nad hladinou vody, neboť klasické barometrické výškoměry nebyly dost přesné. Technici tedy na spodní část letounů namontovali reflektory, jejichž světelné kužely se na hladině setkaly přesně v momentě, kdy letoun letěl ve výšce 18 metrů nad ní. Správnou vzdálenost od hráze přehrady potřebnou k odhozu bomby pak bombometčíci zjišťovali pomocí speciálně pro tuto misi vymyšleného a přitom velmi jednoduchého zaměřovače.

Posádky své lancastery dostaly 2. května. Ty měly upravené pumovnice s roztáčecím zařízením pro jednu skákavou bombu. Byl vypracován plán útoku na přehrady v Porúří o třech vlnách. Prvních 9 letounů mělo zaútočit na přehrady Möhne a Eder, druhých 5 letounů na přehradu Sorpe a třetí vlna o 5 bombardérech měla být zálohou pro obě první vlny a zasáhnout tam, kde to bude potřeba.

Teprve odpoledne 16. května 1943 se posádky dozvěděly, co je cílem operace Chastise. Ve 21:10 téhož dne pak odstartovaly první stroje 617. perutě ze základny Scampton. Cíl byl Porúří. Přehrada Möhne byla jako jediná bráněná protiletadlovými kanony a němečtí protiletadlovci si připsali sestřel jednoho lancasteru. Problémem byla i mlha, se kterou se nepočítalo. I tak se ale podařilo na třetí pokus hráz prorazit. Přehrada Eder sice bráněná nebyla, ale kvůli mlze a hlubokému údolí měly posádky lancasterů taktéž potíže a hráz zničily až třetí bombou.

Ztráty překvapily všechny

Přehrada Sorpe dopadla z hlediska Němců nejlépe. Mlha ji dlouho velmi dobře skrývala, přesto na ni lancastery 617. perutě podnikly několik útoků. Hráz nicméně vydržela. Jeden letoun zaútočil i na hráz přehrady Schwelme, ale ta zkáze rovněž nepodlehla.

Z 19 lancasterů „Dambusters“ po misi na své domovské základně přistálo jen 12, na jejich křídlech se ze 133 letců vrátilo je 84 a pouze 3 byli ze sestřelených letounů zajati. Dva letouny se musely předčasně vrátit kvůli technickým potížím, takže suma sumárum peruť během operace Chastise utrpěla velké ztráty. Na druhou stranu však voda z hrází zaplavila obrovské plochy, a to až do vzdálenosti 80 km od hrází.

Voda zničila dopravní infrastrukturu v Porúří a na 125 továren, výroba v dalších byla přerušena na několik měsíců. Bohužel následkem operace Chastise během záplav také zahynulo 1294 lidí, z čehož byla více než polovina válečných zajatců a totálně nasazených lidí z okupovaných zemí. Němci přehrady posléze opravili a dali jim silnou ochranu, spojenci však na ně už znovu nikdy nezaútočili.

Zdroj: BBC Science Focus