Legendární sovětský samopal pohřbil až Kalašnikov. Podívejte se, jak skvěle střílel

Pistole-pulemjot Špagina, jak zní význam zkratky PPŠ, si zahrála i v několika dílech seriálu 30 případů majora Zemana a hrdinný příslušník SNB si z ní ve filmu dokonce zastřílel. Než se ale stal Špagin jednou z legendárních zbraní velké vlastenecké války, jak Rusové nazývají období let 1941–45, musel Stalin spolknout hořkou pilulku.

Zatracená Talvisota

Finské slovo Talvisota označuje tzv. zimní válku, jejíž začátek se snažili Sověti hodit na Finy. Celý incident při vypjatých vztazích mělo odstartovat dělostřelecké ostřelování sovětských pohraničníků. Později Nikita Sergejevič Chruščov, který se po Stalinovi stal 1. tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu, přiznal, že z děl na vlastní lidi stříleli Sověti, aby měli záminku ke vpádu do Finska, ke kterému došlo 30. listopadu 1939.

Po těžkých bojích, během kterých přišlo o život více než 300 tisíc mužů, byla uzavřena dohoda, v níž se Finsko vzdalo části svého území a tím de facto přiznalo porážku. Na druhou stranu zůstalo Finskem a nestalo se, v což Stalin doufal, další z podřízených svazových republik. Nicméně jedno z mnoha poučení, které si ze zimní války odneslo velení sovětské armády, byla potřeba spolehlivého samopalu. Zbraňovým konstruktérům tak na stole přistál naléhavý úkol.

Zásobník na 71 nábojů

Ne že by před Špaginem Sověti neznali samopaly. V jejich výzbroji byly tisíce zbraní Děgtarjov PPD-34, později modernizovaných na PPD-34/38. Jenže velení nemělo pocit, že by šlo o zbraň potřebnou či efektivní a nikterak nebyla investována námaha do dalšího vývoje.

O opaku je přesvědčili až padlí, které měly na svědomí kulky z finských Suomi m/1931, jež byly kulatým zásobníkem a perforovaným krytem hlavně Špaginovým designovým předobrazem. Ve skutečnosti ale Georgij Semjonovič Špagin při konstrukci své zbraně vycházel ze staršího sovětského samopalu PPD-40. Zásadním způsobem jej zjednodušil a kladl při jeho výrobě důraz na to, aby docházelo v co nejmenší možné míře k frézování a co nejvíce se používal technologicky nenáročný a levný lisovaný plech.

Samopal byl zaveden do výzbroje na sklonku roku 1940, což znamená, že si Velkou vlasteneckou válku skutečně užil. Nejcharakterističtějším znakem zbraně, podle které ji rozezná i laik, byl bubnový zásobník.

Jeho konstrukce umožňovala, aby v každém z nich měl voják 71 nábojů, což už je docela zajímavá palebná síla. Bohužel se ukázalo, že není příliš spolehlivý a postupně byl nahrazován segmentovým zásobníkem s kapacitou 32/35 nábojů. Zároveň plnění kulatého zásobníku v boji bylo zdlouhavé a tudíž riskantní. Podle některých autorů fasovali Sověti jeden kulatý na první vlnu bojů a další zásobníky, které si nesli s sebou, byly už „klasické“ zahnuté.

První sériově vyráběné kusy měly stavitelné hledí pro mířenou střelbu do jednoho kilometru, což jasně ukazuje, že přání bylo otcem myšlenky. Mířená přesnost zbraně používající pistolové náboje i její smrtící dostřel jsou totiž ve skutečnosti mnohem menší. Stavitelná mířidla pak nahradil jednoduchý překlopný mechanismus. Spoušť se dala nastavit na střelbu dávkou nebo jednotlivými ranami.

Při pokusu střela typu 7,62x25 Tokarev bez problémů prolétla sovětskou ocelovou přilbou. S kadencí 900 ran za minutu a úsťovou rychlostí 1600 m/s šlo o vskutku účinnou zbraň, která bez zásobníku vážila 3,64 kg.

Zdroj: Imperial War Museums