Osobní msta za Pearl Harbor měla za cíl jediného muže. Letka smrti jich zabila devatenáct

Operace Vengeance, na jejímž konci se zřítil v plamenech bombardér převážející admirála Isoroku Jamamota, se zapsala do dějin druhé světové války významným způsobem. Jeho smrt měla totiž zásadní význam na morálku japonských námořníků a také v rámci ní museli američtí letci podniknout vůbec nejdelší let, jaký stíhací letouny za celou válku na všech frontách zvládly.

Čtěte více: Alternativní historie: Co kdyby byl Pearl Harbor před útokem varován včas?

Všechno se seběhlo docela rychle a nenadále. Začátkem dubna 1943 velení japonského námořnictva naplánovalo inspekční cestu admirála Jamamota po Šalamounových ostrovech a Nové Guineji. Jamamoto chtěl zvednout morálku u tam umístěných jednotek po katastrofě na Guadalcanalu. A právě díky tomu se na Američany usmála štěstěna. Odposlouchávací a dešifrovací služba pacifické flotily zachytila 14. dubna 1943 zprávu obsahující japonské rozkazy a upřesnění týkající se průběhu Jamamotovy inspekční cesty. Pro velení amerického námořnictva přišel čas pomsty.

To se to plánuje...

Důstojníci námořnictva totiž viděli v Jamamotovi hlavního strůjce tragédie v Pearl Harboru a také úhlavního nepřítele. I když bylo tohle vidění Jamamotovy osoby neadekvátní, jak se po válce ukázalo, v roce 1943 nebyl nikdo na americké straně, kdo by to viděl jinak. Proto není divu, že když se podrobnosti z rozšifrované zprávy dostaly do Bílého domu, prezident Roosevelt nařídil ministrovi námořnictva Franku Knoxovi, aby dal operaci na likvidaci Jamamota nejvyšší prioritu a podporu.

Plánování operace Vengeance usnadnil fakt, že v zachycené zprávě byl detailní časový rozvrh Jamamotovy cesty včetně počtů a typů letadel, ve kterých měl letět a jež ho měly doprovázet. Jamamoto a jeho suita si měli hovět ve dvou upravených středních bombardérech Mitsubishi G4M Betty a ochranu mělo tvořit šest stíhaček Mitsubishi A6M Zero. Ideálním se jevil 18. duben, kdy měl celý vzdušný konvoj absolvovat zhruba dvouhodinový let z Rabaulu na Papui Nové Guineji na letiště umístěné na ostrově Balalae v Šalamounově souostroví.

Ministr Frank Knox sdělil admirálu Chesteru Nimitzovi Rooseveltovu vůli dostat Jamamota za každou cenu a ten po konzultacích s velením jihopacifické flotily potvrdil provedení operace Vengeance den před akcí, tedy 17. dubna. Hlavním problémem byla obrovská vzdálenost, kterou museli americké stíhačky překonat k ostrovu Balalae. Nejbližší vhodné americké letiště pro start bylo Kukum na ostrově Guadalcanal vzdálené 640 km vzdušnou čarou od Balalae. Byl tu navíc problém s japonskými radarovými stanicemi na Šalamounových ostrovech, američtí stíhači tedy museli letět mimo jejich dosah nad mořem. To znamenalo naplánovat let tam i zpátky v celkové délce asi 1 600 km.

Čtěte také: Nejmenší ponorka světa útočila na Pearl Harbor. Krutý osud přinesla i přeživším

Takovou dálku standardní námořní stíhačky F4F Wildcat a F4U Corsair neměly šanci zvládnout. Jediným typem, který mohl s pomocí přídavných nádrží takovýto let absolvovat, byl dvoumotorový pozemní těžký stíhač Lockheed P-38G Lightning. Úkol zlikvidovat Jamamota tak připadl 339. stíhací letce 347. stíhací skupiny amerického letectva, jež taktéž operovala z ostrova Guadalcanal.

Isoroku Jamamoto: Jak zabít admirála

Velitel letky major John Mitchell se rozhodl síly svých strojů a pilotů rozvrhnout do dvou skupin. Čtyři stroje měly přímo zaútočit na oba bombardéry vezoucí Jamamota a doprovod, dalších čtrnáct lightningů pak mělo tvořit ochranu pro případ japonského protiútoku. Lightningy pro operaci Vengeance nebyly nijak upraveny, dostaly navíc jen do kokpitu připevněné námořní kompasy pro přesnější navigaci. Pro plánovaný dlouhý přelet pak technici nainstalovali pod křídla i trup přídavné palivové nádrže.

Důležité také bylo, aby zůstal v tajnosti zdroj a způsob získání informací o inspekční cestě Jamamota, proto se piloti před akcí nedozvěděli, kdo je cílem útoku. Byla jim pouze sdělena krycí historka o tom, že informátoři z řad tamních civilistů viděli v Rabaulu nastupovat do letadla nějakého významného japonského důstojníka a sestřelení tohoto stroje by mohlo být přínosné. V případě zajetí některého z pilotů lightningů by se tak Japonci nedozvěděli o amerických možnostech odposlouchávání a dešifrovací služby.

Z letiště Kukum se 18. dubna o půl osmé ráno vzneslo osmnáct lightningů, přičemž ve čtveřici útočných strojů seděli kapitán Lanphier a poručíci Barber, McLanahan a Moore. Krycí skupinu zbývajících strojů vedl sám velitel John Mitchell. Jenže krátce po startu měli McLanahan a Moore potíže se svými stroji, první z nich s podvozkem a druhý s palivovým systémem, takže jim Lanphier přikázal vrátit se na letiště.

Velitel Mitchell tedy poslal dva ze svých strojů pilotované poručíky Holmesem a Hinem, aby se připojili k útočnému roji kapitána Lanphiera jako náhrada. Zajímavé je, že celá operace mohla skončit pro Američany naprostým fiaskem, kdyby Jamamoto poslechl varování některých velitelů japonských jednotek rozesetých na Šalamounových ostrovech. Ti se obávali útoku na Jamamotův vzdušný „konvoj“ a dávali to zřetelně najevo.

Po dvou hodinách letu a rádiového ticha Mitchellovi stíhači na P-38 spatřili to, co hledali – bombardéry nesoucí Jamamota a jeho suitu i stíhací doprovod skládající se ze šesti zer. Okamžitě odhodili přídavné nádrže a útočná čtveřice se pustila proti bombardérům. Vstříc se jim však vrhla doprovodná zera, na něž se zaměřil Lanphier, zatímco Barber zaútočil na první bombardér. Zasáhl jeho pravý motor, zadní část trupu i ocasní plochy. Motor bombardéru začal hořet i silně kouřit a za pár sekund se nekontrolovaně řítil k ostrovu. Náraz do země v džungli dokonal dílo zkázy. V tu chvíli ještě Barber nevěděl, že na zem poslal letoun admirála Jamamota.

Americký letoun inkasoval 140 zásahů

Hned jak se přesvědčil, že první bombardér spadl, začal hledat i ten druhý, protože netušil, ve kterém sedí onen „významný důstojník“. Mezitím se Holmes zbavil přídavné nádrže, která se mu nechtěla nějakou chvíli oddělit od letounu, a zasáhl druhý bombardér, který nesl viceadmirála Matome Ugakiho a zbytek Jamamotovo doprovodu, do pravého motoru. Vzápětí se přiřítil Barber, jenž stroj také zasáhl. Ten se pak rozstřílený pokusil nouzově přistát na vodě, ale havaroval. Lanphier se stále pral s dorážejícími zery, které nenechaly na pokoji ani jednoho ze čtyř útočníků. Jen Barberův stroj dostal kolem 140 zásahů, přičemž Barber si dokonce později nárokoval sestřel jednoho zera, což ale japonské prameny nepotvrzovaly.

Mitchellovi stíhači nejdříve vyčkávali, jestli se neobjeví japonské posily, a pak zahnali dorážející šestici zer na ústup. To už však byli všichni s palivem na štíru, museli totiž ještě absolvovat dlouhou cestu zpět, takže se odpoutali z boje a nabrali kurz zpět. Bohužel mezi lightningy chyběl Hineův stroj, nikdo netušil, co se s ním stalo. Pravděpodobně jej některé ze zer sestřelilo nebo havaroval do moře. Hine tak byl jediným pilotem, který operaci Vengeance nepřežil.

Jinak její bilance byla velmi uspokojivá. Stíhačům 339. letky se podařilo zničit obě bombardovací letadla, v nichž zemřelo 19 významných důstojníků japonského námořnictva včetně Jamamota. Z druhého letounu, který havaroval při pokusu o přistání na moři, se zachránili tři lidé včetně viceadmirála Ugakiho.

Mrtvý admirál Isoroku Jamamoto

Japonci našli Jamotovo tělo den nato ve vraku letounu uprostřed džungle severně od bývalé katolické misie v Buin. Podle ohledávajícího námořního lékaře byl Jamamoto dvakrát zasažen, přičemž smrtelné bylo zranění hlavy. Přesná příčina smrti však byla japonské veřejnosti utajena. Jamamotovo tělo pak bylo na místě obřadně spáleno a jeho popel do Japonska odvezla bitevní loď Musashi.

Každopádně pro morálku námořních sil země vycházejícího slunce byla Jamamotova smrt těžkou ranou, naopak pro Američany velkou vzpruhou. Pro americká média i veřejnost pak byla vypuštěna stejná historka o objevení Jamamota, jakou slyšeli před svým letem i Mitchellovi piloti. Měla vyznít v tom smyslu, že jakýsi civilista v Rabaulu si všiml vysoce postaveného japonského důstojníka, jak nastupuje do letadla, a díky tomu si Američané na něj počíhali. Že šlo zrovna o Jamamota, bylo prý dílem náhody. Nikdo se o odposlouchávání japonských linek neměl dozvědět.

Mohlo by vás zajímat: Film vs. realita: Pearl Harbor přemístil slavné letiště a přihodil letadlo z roku 1960

Vrak letounu, v němž Jamamoto zemřel, dodnes leží na místě havárie nedaleko Buinu a stal se turistickou atrakcí. Jen levé křídlo stroje Japonci později odvezli a je umístěno v Jamamotově muzeu ve městě Nagaoka.

Po nějaké době vyvstaly kolem sestřelení Jamamotova bombardéru kontroverze. Spor se točil kolem toho, kdo stroj opravdu sestřelil a jak. Někteří se přikláněli k tomu, že Lanphier i Barber zasáhli Jamamotův stroj oba a stejným dílem přispěli k jeho zabití. Později dokonce ve svých ručně psaných pamětech Lanphier přisuzoval sestřel bombardéru výhradně sobě, odborníci se však přiklánějí k názoru, že Jamamotův letoun sestřelil Barber.

Zdroj: Warfare History Network