Prahu před Němci zachránili vlasovci, maršál Koněv přijel 9. května k hotovému
Generál Vlasov hovoří se sovětskými vojáky v uniformách nacistického Wehrmachtu Zdroj: Bundesarchiv / Creative Commons / CC-BY-SA
Pražské povstání, které propuklo 5. května 1945, mohlo proti německé početní i technické přesile nasadit asi 30 000 většinou špatně vyzbrojených dobrovolníků. Nečekanou posilou českých povstalců se ale stala 1. pěší divize Ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska (KONR), u nás známých podle vrchního velitele Ruské osvobozenecké armády (ROA) generálporučíka Andreje Andrejeviče Vlasova jako vlasovci.
Divize, kterou Němci označovali jako 600. pěší divizi (ruskou), se poprvé do bojů s Rudou armádou zapojila teprve 14. března 1945, když se neúspěšně snažila zlikvidovat sovětské předmostí na Odře severně od Chotěbuzi. Velitel divize generál Sergej Kuzmič Buňačenko poté požádal německé velení o přesun jeho jednotek na jih, nejlépe do bývalého Československa. Němci s tím zdráhavě souhlasili a spustili tak řetěz událostí, které vlasovce nakonec přivedly až do Prahy.
„Vlasov měl v úmyslu stáhnout 1. ruskou divizi spolu s ostatními dvěma vznikajícími divizemi do prostoru kolem Chebu. Odtud prý chtěl navázat jednání se západními Spojenci, která by mu ulehčila stále ne nepatrná bojová síla, jejíž otěže svíral ve svých rukou,“ popsal motivaci vlasovců major Helmut Schwenninger, který byl jako německý styčný důstojník k divizi přidělený počátkem března 1945. Shweniger prožil s 1. divizí vlasovců celou její anabázi včetně bojů v Praze i neúspěšné snahy dostat se do amerického zajetí. On sám to štěstí měl a jeho zprávu sepsanou později v americkém zajateckém táboře zpřístupnil českým čtenářům historik Pavel Žáček.
Z obavy před leteckými útoky se divize přesouvala pěšky, takže na československé území Vlasovci vstoupili až 24. dubna 1945 od Bad Schandau, německého lázeňského města na Labi jen 10 kilometrů od Hřenska. O tři dny později se k Děčínskému Sněžníku, kde bylo velitelství generála Buňačenka, vypravil ve svém Storchu velitel armády Střed polní maršál Ferdinand Schörner. Podařilo se mu přesvědčit vlasovce, aby se zapojili do bojů kolem Brna, které už 26. dubna osvobodil 2. ukrajinský front maršála Rodiona Malinovského. Buňačenko trval na tom, že pochodová trasa jeho divize povede jižně od Prahy.
„Dny jsou narušovány stoupajícím neklidem v divizi, která již také víc a víc propadá štvavému vlivu českého obyvatelstva. Výtržnosti se hromadí (plundrování zásobovacích táborů, cisteren s benzinem, organizování pitek), přibývá incidentů s německými kontrolními orgány, např. s polní policií. Přesto byla jednotka celkem vzato v rukou svého velení,“ popsal náladu mezi vlasovci major Schweniger. Podezření Němců, že proti nim ruská divize nakonec povstane, se s každým dnem prohlubovalo.
Směr Praha
Večer 4. května dorazil štáb divize do Suchomast ležících jen několik kilometrů jižně od Berouna. Až dosud se Buňačenko víceméně držel dohodnuté pochodové trasy. O několik hodin později ale bylo vše jinak – začalo Pražské povstání a vlasovci se místo k Brnu otočili na Prahu. Už několik dnů vedli tajná jednání se zástupci České národní rady a teď se rozhodli vyslyšet jejich žádost o pomoc.
Vlasovci přitom hráli vabank – doufali, že Československo, nebo přinejmenším Praha a Čechy, připadnou po válce Američanům a oni budou spolu s vítěznými západními Spojenci pokračovat v boji proti Stalinovi. Naplno se projevila i nahromaděná frustrace z Němců, jejichž propaganda vytrvale označovala Rusy, Ukrajince a další národy Sovětského svazu za podlidi. První jednotky vlasovců se k Praze vydaly odpoledne 5. května a přibližně po 20. hodině téhož dne dosáhly Radotína.
Po zuby ozbrojení Němci
Německou posádku Prahy tvořilo na koci dubna 1945 asi 30 000 příslušníků Wehrmachtu a stejný počet včetně oddílů SS se nacházel za Prahou. Městem na konci války projížděly i vojenské transporty a jen na Wilsonově nádraží tak povstání 5. května 1945 zastihlo dalších 6000 německých vojáků. K tomu je nutné přičíst asi 1500 příslušníků protiletecké obrany města a také stovky zfanatizovaných členů Hitlerjugend. V nemocnicích a lazaretech se pak léčilo na 50 000 zraněných německých vojáků, z nichž mnozí se do bojů také zapojili.
Z těžkých zbraní Němci používali útočná děla Sturmgeschütz III postavená na podvozku tanku Panzer III, samohybné houfnice Grille na podvozku předválečného československého tanku LT vz. 38 a staré typy francouzských tanků Renault. Jednotky ve výcvikovém prostoru SS na Benešovsku pak měly i nejtěžší tanky Panzerkampfwagen VI Tiger. Němci kromě toho mohli použít velké množství kulometů, minometů a děl různých ráží, z letiště v Ruzyni je podporovala letka proudových stíhaček Messerschmitt Me 262, z Kbel pak startovaly vrtulové stíhačky Messerschmitt BF 109.
Tvrdé boje v Praze
Jednotlivé pluky vlasovců se do bojů s Němci zapojovaly postupně a na různých místech Prahy. Zřejmě nejdůležitější úkol připadl 2. pluku 1. divize podplukovníka Vjačeslava Artěmjeva, který za cenu těžkých ztrát společně s povstalci vzdoroval po celý den 7. května bojové skupině SS Wallenstein snažící se proniknout z jihu do Prahy.
Další části ruské divize pronikly na Smíchov, do Jinonic a Ruzyně, kde sváděly tvrdé boje o letiště. Zuřivé útoky proudových messerschmittů ustaly až poté, co se vlasovci probojovali na dostřel z ručních zbraní k ranveji letiště, takže se cenné německé stroje raději přesunuly do Žatce. Vlasovci vyslali oddíly (šlo o 1. pluk podplukovníka Andreje Archipova) na druhý břeh Vltavy do prostoru Vinohrad a Žižkova, kde se po obsazení ozbrojeného lazaretu na náměstí Jiřího z Lobkowic zakopaly na malešické pláni. Současně probíhaly tvrdé boje na Pankráci.
„Mám důvod se domnívat, že boje byly vedeny roztrpčeně a s velkými ztrátami, obzvlášť v samotné Praze, kde se ruské prapory srazily s jednotkami SS a kde se vybila nahromaděná nenávist Rusů,“ popsal situaci major Schweniger, který po celou dobu zůstával na velitelství divize v Suchomastech.
Trpké finále
Během 8. května ale vlasovci zjistili, že se s podporou z české strany přepočítali. Členové České národní rady si začali uvědomovat, že spolupráce s vlasovci nebudou Sověti tolerovat a rada odvysílala v rozhlase informaci, že účast vlasovců na bojích v Praze je čistě jejich rozhodnutí. K Praze se přitom vysokou rychlostí od dobytého Berlína hnali tankisté Koněvova 1. ukrajinského frontu, aby obsazením české metropole pojistili naplnění dohod z Jalty.
Tak se přiblížilo ráno 9. května, které mělo přinést konec Buňačenkovým nadějím. „Bylo to asi v 9 hodin, když odeslal v Praze bojující velitel výzvědného oddílu Buňačenkovi radiogram, že se sovětské svazky budou čím dál více blížit ku Praze a že už byl u něj jeden rudý komisař partyzánů s úkolem tlumočit Buňačenkovi, že Stalin očekává, že se s celou svojí divizí vrátí do náruče své vlasti,“ zaznamenal rozhodující okamžiky major Schweniger, podle nějž Buňačenko reagoval poznámkou, která se v němčině nedá reprodukovat, a rozhodl se s těžkým srdcem vyvodit z této situace důsledky.
Divize vlasovců se vydala na jihozápad vstříc nejisté budoucnosti. Dlouhý had lidí a techniky se sunul po silnici na Plzeň a procházel přitom českými městečky a vesnicemi oslavujícími konec války. Odpoledne 10. května si přitom major Schweniger zapsal bizarní událost – čelo divize se totiž dostalo už za provizorní americkou demarkační linii, přičemž velící americký důstojník na kontrolním stanovišti považoval spořádaně pochodující vlasovce za čelo postupující Rudé armády.
Omyl se rychle vysvětlil a divize byla dočasně ubytována na americké straně linie, než se rozhodne, co bude dál. V té době už jednání s Američany vedl samotný Vlasov, který se k divizi připojil. Dva dny naděje ale skončily 12. května 1945 ledovou sprchou. Američané se rozhodli posunout demarkační linii dále na jih a západ, což pro 1. ruskou divizi znamenalo rozsudek smrti. Buňačenko si naposled zavolal své důstojníky. Vyzdvihl myšlenku, která je přiměla dát se vlastní cestou, zbavil je v zastoupení Vlasova jejich přísahy a skončil slovy: „Nyní si můžete vybrat, kam chcete jít. Sem přicházejí Sověti, tam jsou Američani. Má cesta vede na západ.“
Vše ale dopadlo jinak. Američané Vlasova i Buňačenka vydali Sovětům a ti je roce 1946 odsoudili za vlastizradu a oběsili. Řadoví vojáci byli většinou odsouzeni k těžkým žalářům a nuceným pracím v gulagu.
Koněv přijel k hotovému
Jisté je, že bojové nasazení vlasovců Prahu zachránilo a maršál Koněv přijel 9. května 1945 do již prakticky osvobozené Prahy. Buňačenkovi vojáci odzbrojili kolem 10 000 Němců, sami měli nejméně 300 padlých a mnoho zraněných. Odhaduje se, že 198 raněných příslušníků 1. divize měla po válce odvléct z pražských nemocnic sovětská NKVD a zavraždit je. Vlasovcům se rozhodl v roce 2020 starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný vzdát postu umístěním pamětní desky, což vyvolalo bouřlivou reakci ruských médií i Kremlu.
Odkaz na obrázkovou licenci Creative Commons.
ZDROJ: Pavel Žáček: Vlasovci německým pohledem
Video, které jste mohli minout: První stíhačka, kterou řídil počítač. Postrach Spojenců omylem přistál na základně RAF a odhalil svá tajemství
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
