Sovětská stíhačka děsila německé piloty. Měli zakázáno s ní bojovat, přesto padali z nebe po stovkách
Jakovlev Jak-3 byl jedním z nejúspěšnějších a nejvýkonnějších sovětských stíhacích letounů druhé světové války. Vynikal extrémně nízkou hmotností, velkou obratností v malých výškách a skvělým poměrem výkonu a hmotnosti. Byl navržen pro boj zblízka na východní frontě, kde se letecké souboje odehrávaly převážně do 4 000 metrů. Úspěšnost Jak-3 byla tak vysoká, že se piloti německé Luftwaffe střetům s tímto letadlem začali vyhýbat.
Jak-3, který stejně jako další sovětské stroje můžete vidět v dokumentu Příběhy rytířů nebes na Prima ZOOM, byl jedním z nejmenších a nejlehčích stíhacích letounů války. Koncepčně vycházel z řady osvědčených stíhaček konstrukční kanceláře vedené Alexandrem Sergejevičem Jakovlevem. Na rozdíl od modelů Jak-1 nebo Jak-7 ale v případě nové stíhačky konstruktéři odstranili většinu pancéřování s výjimkou ochrany pilota, díky čemuž stroj při vzletu vážil jen kolem 2 600 kg. Stíhačka také měla operovat přímo nad frontou a nenesla proto přídavné nádrže paliva, což ji ještě víc odlehčilo.
Rychlý a nebezpečný
Konstruktéři dále zmenšili rozpětí křídel, dřevěné nosníky nahradili celokovovými, změnili tvar chladiče oleje a odstranili vyčnívající části. Tím dosáhli hladkého povrchu s minimálním odporem.
V kombinaci se silným motorem, který poháněl i předchozí těžší modely, se jednalo o významnou výhodu. Jak-3 dokázal ve své optimální výšce, která byla mezi dvěma a třemi kilometry, vymanévrovat většinu německých stíhaček, takže o něm piloti Luftwaffe mluvili jako o „sovětském Zeru“. Přispívala k tomu i vysoká rychlost přes 650 km/h, které dosahoval ve středních výškách. Naproti tomu ve výškách nad pět kilometrů rychlost a stoupavost klesaly a Jak-3 se dostával do nevýhody.
Zbraně v ose letadla
Většina strojů Jak-3 vyrobených během války měla ve výzbroji kanón ŠVAK ráže 20 mm, který byl uložen mezi bloky válců motoru a střílel dutým hřídelem vrtule. Obvykle měl zásobu 120 nábojů. Nad motorem pak byly umístěny dva synchronizované kulomety UBS ráže 12,7 mm, které střílely okruhem vrtule. Každý měl zásobu 150 nábojů, celkem tedy 300.
Hlavní předností výzbroje Jak-3 bylo umístění všech zbraní v ose letadla. Na rozdíl od letounů s výzbrojí v křídlech – typicky Spitfire nebo P-51 Mustang – tak pilot nemusel řešit tzv. konvergenci, tedy bod, kde se dráhy střel protnou. Střely z Jaku-3 jednoduše letěly v úzkém svazku přímo vpřed, což umožňovalo přesně zasahovat cíle i na delší vzdálenosti.
Pět sestřelů na každý ztracený stroj
Jak-3 poprvé vzlétl 28. února 1943 a do ostrého boje poprvé zasáhl při operaci Bagration v létě 1944. Za jeden z prvních zdokumentovaných velkých soubojů je považován 14. červenec 1944, kdy se 18 Jak-3 střetlo s přibližně 30 německými stíhačkami Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190. Sovětští piloti nahlásili 15 sestřelů při ztrátě jediného vlastního stroje.
Po této bitvě začala německá Luftwaffe brát nový Jak-3 s maximální vážností. „Nezaplétejte se do souboje s Jakem bez lapače oleje pod přídí (rozpoznávací znak Jaku-3),“ zněly pokyny pilotům Luftwaffe. Do konce války bylo v bojích ztraceno přibližně 210 strojů, přičemž na jeden sestřelený Jak-3 připadalo pět nepřátelských letadel.
Mohlo by vás také zajímat: Černá kronika SSSR: Podnikatel v Rudé armádě. Falešný plukovník se prokradl až do Berlína
Nejslavnější jednotkou, která na Jaku-3 létala, byl francouzský pluk Normandie-Němen. Ten vznikl jako stíhací jednotka letectva Svobodné Francie bojující proti Němcům na východní frontě. Piloti pluku na Jaku-3 dosáhli svých posledních 99 vítězství z celkových 273 potvrzených sestřelů.
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
