Pokus o převrat v Sovětském svazu: Nechyběly tanky před „bílým domem“ a několik sebevražd

Mnozí pučisté byli zároveň významní představitelé státu a sovětské moci a přinejmenším viceprezident Sovětského svazu Gennadij Janajev, ministři obrany a vnitra Dmitrij Jazov a Boris Pugo a šéf KGB Vladimir Krjučkov, kteří stáli v čele pokusu o převrat, mohli počítat s podporou tajné policie a armády.

Ta neprožívala zrovna šťastné období. V roce 1989 se sovětská vojska po téměř deset let trvající válce stáhla z Afghánistánu, aniž by dosáhla jakéhokoliv výsledku a významnou roli sehrál i odsun sovětských jednotek z území Československa, který skončil v červnu 1991. Do nejistých poměrů se vracelo téměř 75 000 vojáků a 40 000 jejich rodinných příslušníků.

Odjezd na dovolenou

Signálem k akci byl odjezd Michaila Gorbačova na dovolenou, kterou trávil v letním sídle na Krymu. Pučisté za ním 18. srpna 1991 vypravili zvláštní delegaci a pokusili se ho přimět, aby s jejich samozvaným Státním výborem pro výjimečný stav (GKČP) spolupracoval. To ale Gorbačov rozhodně odmítl. Pučisté se tedy rozhodli prezidenta na Krymu internovat, rezidenci obehnali trojitým ostnatým drátem, na moři rozmístili válečné lodě a Gorbačovovi sebrali i jaderný kufřík. Do médií pak pustili informaci, že je Gorbačov nemocný a není schopen vykonávat svou funkci.

Když se vyjednavači vrátili do Kremlu s prázdnýma rukama, začala se v jejich řadách šířit panika. Nutně totiž potřebovali dát svému převratu zdání legality. Situaci pučistům neusnadnil ani prezident Ruské socialistické federativní republiky Boris Jelcin, který měl v plánech převratu sehrát významnou roli. Spoléhali na nevraživost, která mezi Jelcinem a Gorbačovem panovala. Pokud by se Jelcin jakožto prezident největší svazové republiky, tedy Ruska, postavil na jejich stranu, mohl puč uspět.

Sežeňte Jelcina

Jenže Jelcin nebyl v Moskvě – měl se v noci vrátit letadlem z návštěvy Kazachstánu. Pučisté tedy na letiště vyslali reprezentativní delegaci v čele s ministrem obrany Jazovem a premiérem Valentinem Pavlovem. Pokud by Jelcin nechtěl spolupracovat, měli ho zatknout.

„Plán se ale rozsypal pro zcela banální a čistě ruskou příčinu. Po velmi ovíněném rozloučení v Alma-Atě s Nazarbajevem ruský prezident nebyl schopen nejen něco projednávat, ale ani vůbec hovořit,“ popsal klíčový moment ve své knize Zkáza Sovětského svazu (Praha, 2017) Andrej Gračov, tiskový tajemník prezidenta Michaila Gorbačova a přímý účastník událostí.

Podle Gračova pučisté odložili projednávání protigorbačovského paktu na ráno, čímž se dopustili osudové chyby. Jakmile Jelcin vystřízlivěl a dozvěděl se od svých poradců podrobnosti o probíhajícím státním převratu, chopil se iniciativy. Spolu s ruskými poslanci se zabarikádoval v takzvaném „bílém domě“ v centru Moskvy. Kolem se záhy srotily davy Moskvanů, kteří pochopili, že probíhá státní převrat, a nechtěli své poslance vydat.

Pučisté proti davu poslali tanky a obrněné transportéry, k útoku na „bílý dům“ se chystala speciální zásahová jednotka Alfa. K zásahu ale nakonec nedošlo a jak vojáci, tak policisté se postupně přidávali k davu protestujících. Situace využil i Jelcin, který vylezl na jeden z tanků a přečetl svůj výnos o tom, že pučisté jsou státními zločinci. Médiím včetně americké CNN to pochopitelně nemohlo uniknout.

Konec puče, Gorbačova i Sovětského svazu

Puč nakonec po třech dnech skončil dřív, než pořádně začal. Členové samozvaného GKČP byli stále izolovanější a zoufalejší, a někteří dokonce odletěli na Krym hledat ochranu u internovaného Gorbačova – zpátky se ale vraceli jako zatčení.

Ztráty byly na obou stranách – v tlačenici zahynuli pod pásy tanků tři lidé, na straně pučistů se zastřelili ministr vnitra Pugo a veterán z druhé světové války a z Afghánistánu maršál Sergej Achromejev. Nikolaj Kručina, vedoucí jednoho z oddělení ÚV KSSS, vyskočil z okna. Zbylí pučisté byli odsouzeni k dlouholetým trestům vězení, většina z nich ale byla v roce 1993 osvobozena.

K poraženým patřil i Michail Gorbačov. Vrátil se sice do Moskvy i do svého úřadu, přišel ale o většinu svých pravomocí, které na sebe ve stále větší míře brali prezidenti jednotlivých republik, zejména pak Boris Jelcin. Ten vydal v listopadu 1991 dekret zakazující činnost komunistické strany na území Ruska a v prosinci přiměl Gorbačova k rezignaci. Sovětský svaz se definitivně rozpadl 26. prosince 1991.

Zdroj: Encyclopedia Britannica