Rabování v Černobylu trvalo desítky let. Co všechno zaplavilo černý trh v Sovětském svazu?
„V současné době je radiační situace v elektrárně a okolí stabilizována. Postiženým je poskytována nutná lékařská pomoc. Obyvatelé sídliště elektrárny a tří přilehlých vesnic byli evakuováni,“ stálo ve zprávě, kterou zveřejnila sovětská televize v první informaci o havárii v Černobylské jaderné elektrárně. Ta zmínka o evakuaci je důležitá. Prakticky okamžitě musely své domovy opustit desítky tisíc lidí. Obyvatelé tu zanechali svůj veškerý majetek. Zanedlouho se s ním mohli setkat znovu – radioaktivní televizory, postele a skříně se objevily na kyjevském trhu.
Pripjať bylo mladé město – svým založením v roce 1970 i svými obyvateli, většinou mladými pracovníky jaderné elektrárny. Dohromady tu žilo necelých 50 000 lidí a koncem dubna 1986 se už všichni připravovali na nadcházející svátek 1. máje. Nic na tom nezměnil ani výbuch v Černobylské jaderné elektrárně 26. dubna.
Trvalo totiž přes 24 hodin, než se v amplionech místního rozhlasu ozvalo: „Pozor, pozor! Vážení občané! Dnes městská rada rozhodla o evakuaci města na 3 dny v souvislosti s havárií na Černobylské jaderné elektrárně. Dnes, 27. dubna ve 14:00, bude ke každému domu přistaven autobus. Zavřete okna a uzávěry vody. S sebou si vezměte jen nezbytné věci osobní potřeby, doklady a jídlo.“ V té době už k Pripjati mířily dva tisíce autobusů, aby během tří hodin celé město evakuovaly.
Lidé odjížděli v domnění, že se za tři dny vrátí a život půjde dál jako dřív. Prostě to měl být jenom takový neplánovaný výlet. V bytech nechávali veškerý svůj majetek, v taškách si odváželi jen pár věcí na převlečení, vždyť se brzy měli vrátit.
Ty tři dny, co měli být pryč, se protáhly… Většina z obyvatel Pripjati se už nikdy domů nevrátila. Možná se tam byl někdo po letech podívat s průvodcem. A možná i našel dům, kde bydlel – opuštěný, vyrabovaný panelák.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. Těm největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším se věnuje seriál Černá kronika SSSR.
V seriálu dosud vyšlo:
Hromadné znásilnění mladé ženy
Nejmazanější sovětský zločinec
Velký sovětský podvod s kaviárem
Vydírání podnikatelů v Sovětském svazu
Královna sovětského podsvětí
Falešný novinář zabíjel kvůli medailím
Nejkrvavější únos letadla
Falešná jednotka Rudé armády
Krvavá sekta kastrátů
Geniální padělatel bankovek
Masový vrah žen a dětí
Přestřelka v letadle
Zasloužilý mučitel
Ráj stalkerů
V románu Piknik u cesty bratrů Strugackých pronikají do tajemné zóny lidé zvaní stalkeři. Riskují životy, aby vynesli předměty, které tu zanechala vyšší civilizace. Podobná situace nastala 14 let po napsání knihy i v Černobylu.
I tady byla zakázaná zóna, kde šlo o život a také sem začali pronikat lidé, kteří odsud odnášeli cenné předměty. Jedním z těch, kdo zamořené území hlídali, byl policista Anatolijus Zarovskis, který po letech na tu dobu vzpomínal pro médium Nastojaščeje vremja: „Stáli jsme v Pripjati z běloruské strany, chránili jsme pořádek a také chránili zónu před pronikáním nepovolaných osob. Dalším naším úkolem bylo zabránit vyvážení potravin a zboží z postižené zóny. Zloději se tam snažili dostat na náklaďácích a dokonce i na buldozerech… Myslím, že ti, co kradli, si riziko neuvědomovali. V sovětských školách se sice vyučovala branná výchova, ale zřejmě z ní měli špatné známky. Nevěděli, co to je radiace, jaký vliv má na organismus a jaké má následky.“
O relativním blahobytu opět vypovídal Anatolijus Zarovskis: „To byl bohatý kraj. Motorky, koberce, křišťál… tehdy nedostatkové zboží… čluny a loďky s japonskými motory. Nacházela se tam spousta cenných věcí, a tak zloději měli co vyvážet.“ A samozřejmě nesmíme zapomenout na veškeré elektrospotřebiče – barevná televize představovala malé jmění. Pokud ji sovětský člověk sehnal, stála ho přibližně půlroční plat.
V první fázi nájezdů ze zóny mizelo všechno, co nebylo připevněné. Pokud se na trhu v Kyjevě objevily nedostatkové obývací stěny, televizory, kazetové magnetofony, mohli kupující tušit, odkud pocházejí. Jenže zboží často putovalo stovky kilometrů daleko.
Přečtěte si také: Smrt dvou Rusů odhalila tajuplnou sektu. Její členové podstupovali dobrovolnou kastraci
Zlodějina a hazard s lidským zdravím postupně dostaly organizovanou podobu. Bandy nájezdníků už nemusely do zóny pronikat tajně nebo násilím, ale jezdily tam po hlavních silnicích vybavené dokumenty s razítky úřadů. Systém byl zkorumpovaný a tady ležely peníze často doslova na ulici.
Rabování pokračuje
Pokud při první fázi nájezdů zmizelo to nejcennější, co nebylo přikované, tak při té druhé došlo i na to, co více či méně obrazně přikované bylo. Zloději se soustředili na sanitární techniku – vany, umyvadla, záchodové mísy. A také přišla řada na kovy… ať už to byly radiátory, elektroinstalace nebo armatury.
To nebyla jen krátká vlna, kovy se z černobylské zóny vyvážely desítky let. Ještě v roce 2016, tedy třicet let po havárii, se v tisku objevila zpráva, že policie zadržela deset lidí, kteří ze zóny vozili šrot do sběru.
Mohlo by vás také zajímat: Černá kronika SSSR: Voják se tvrdě pomstil za šikanu. Do Leningradu přijel vlak mrtvých
Dokonce se objevily zprávy, že v ohrožení je i unikátní technická památka lidově zvaná Duga. V podstatě se jednalo o gigantický radar sloužící k detekci mezikontinentálních raket. Na území Sovětského svazu byla pouze tři taková zařízení, z nichž se dochovalo jen to v Černobylu. Dnes představuje 170 000 tun oceli. Spekulacemi o tom, že i ona má skončit ve šrotu, se zabývaly i ukrajinské úřady. Podle jejich vyjádření v blízkosti radaru skutečně pracují kovozpracující podniky. Jejich činnost je ale legální a materiál berou z jiných míst.
Jantarová horečka
Zdálo by se, že po opakovaných nájezdech zlodějů z černobylské zóny už nebylo co odnést, ale přeci jenom se něco našlo. V roce 2016 se v tisku objevila řada článků o hledačích „slunečních kamenů“, tedy jantaru. Byla to výnosná práce, za zkamenělou pryskyřici se na černém trhu dobře platilo. Cena za kilogram kousků o váze do dvou gramů byla 50 dolarů. S velikostí nálezu pak strmě rostla. Největší nálezy mohly mít i 100 gramů a tam cena mohla vystoupat až na 7000 dolarů za kilogram. A to už jsou slušné peníze. Hrozba trestu až tři roky vězení byla příliš slabá.
Situace připomínala zlatou horečku ve Spojených státech. Prodávaly se i mapy nalezišť. Vytěžený jantar putoval do Indie, Číny, Saúdské Arábie, kde za něj překupníci dostali dvojnásobek ceny na černém trhu. Jantar ale bylo nutno vytěžit. Aby se k němu samozvaní prospektoři dostali, museli odstranit vrchní vrstvu zeminy a v tom byl problém.
Třicet let po havárii už bylo prostředí kolem jaderné elektrárny natolik bezpečné, že se sem pořádaly turistické zájezdy. O místní půdě, ve které se hledači často celé dny hrabali, to tak úplně neplatí. Stále existují místa se zvýšenou radioaktivitou. Ostatně, když se zde po vpádu na Ukrajinu zakopaly ruské jednotky, koloval po Kyjevu krátký vtip: Můžete dostat Rusa z Černobylu, ale Černobyl z Rusa nedostanete.
Pripjať osiřela, se začátkem rusko-ukrajinské války sem přestali jezdit i turisté, kteří toužili po nevšedním dobrodružství. Ale možná znáte někoho, kdo tam byl. Každému z nich průvodce určitě řekl, aby nic ze zóny neodnášel. Nejde už tolik o radioaktivitu, ale o zachování atmosféry místa. Jedno ze základních pravidel urbexu, tedy navštěvování opuštěných míst, totiž zní: „Neodnášej si nic kromě fotografií, nezanechávej nic kromě otisků svých podrážek.“
Zdroj: Business Insider, IAEA
Video, které jste mohli minout: Vražda v chatce u Ústí: Zloděj kabelů zabil matku i otce, děti sexuálně napadl
Vladimír Blažek
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
