Poslední výroky nejhorších nacistů: Co řekli těsně předtím, než byli oběšeni v tělocvičně?

216 soudních jednání, 240 svědků, 300 tisíc svědeckých výpovědí. Není divu, že k rozsudku nad nejhoršími nacistickými válečnými zločinci dospěl Mezinárodní vojenský tribunál v norimberském Justičním paláci až téměř po roce od zahájení procesu, 1. října 1946.

Tam, kde v roce 1935 nacisté přijali Norimberské rasové zákony, které vedly k příšernému, krutému a nelidskému zacházení s miliony lidí, koncentračním táborům a genocidě, zaplatilo za svůj podíl na válečných hrůzách krátce po půlnoci 16. října 1946 deset z nich na improvizované šibenici v tělocvičně místní věznice cenu nejvyšší. Někteří zvrácenou ideologii hlásali ještě v hodině smrti, někteří stále tvrdili, že o ničem nevěděli. Někteří umírali vteřiny, někteří se dusili několik minut. Smrt žádného z nich ale nebyla tak strašná, aby dokázala vykompenzovat utrpení, které jejich jednání během války způsobilo.

Svědci neviděli popravu, jen mrtvé

Byla jasná, na říjen celkem teplá noc, když desítku odsouzených vyvedli, jednoho po druhém, z cel. Z původních 12 nacistů, kterým soudci vyměřili trest smrti, bylo v té době naživu už jen 10. Hitlerův tajemník Borman zemřel zřejmě během náletů už v roce 1945, říšský maršál Hermann Göring spáchal jen dvě hodiny před svou popravou sebevraždu, když ve své cele rozkousl kyanidovou kapsli.

Týdny, měsíce, roky utrpení Židů a dalších válečných a ideologických vězňů stihli popravčí pomstít během jedné hodiny a 34 minut. Ze tří šibenic vměstnaných do malé vězeňské tělocvičny využili jen dvě, a samotný akt oběšení viděl jen kat, dva pomocníci a lékař, jehož úkolem bylo konstatovat smrt odsouzených. Ostatním přítomným svědkům, novinářům a vojákům zabránily ve výhledu černé závěsy, mrtvé jim ale ukázali, položené na prkně, a pokuřující novináře vyzvali, aby si je vyfotili. Oprátku měly mrtvoly ještě stále kolem krku.

Vykřikovali, že jsou nevinní, a provolávali slávu Německu

Každý z nacistických pohlavárů nesl blížící se konec jinak. Všichni měli dovoleno pronést poslední slova. Zsinalý třiapadesátiletý nacistický ideolog Alfred Rosenberg na otázku, jestli chce něco říct, odpověděl pouze tiché: „Nein.“ Šéf bezpečnostní služby Ernst Kaltenbrunner tvrdil do posledního dechu, že o ničem nevěděl. A stejně tak Fritz Sauckel, který měl na starosti dostávat do Německa pracovní sílu z okupovaných zemí. Jeho praktiky byly údajně velmi násilné, před svou vlastní smrtí ale podle svědků fňukal: „Umírám nevinný…“

Mnozí odsouzení čelili šibenici smířeni se smrtí. Guvernér Polska, šestačtyřicetiletý Hans Frank, na popraviště vstoupil dokonce s úsměvem. Zabít se snažil už sám, jednou krátce po zatčení a o dva dny později to zkusil znovu. Posledními slovy poděkoval svým věznitelům za léčení a slušné zacházení.

To říšský protektor pro Čechy a Moravu Wilhelm Frick žádnou pokoru neprojevil, jen arogantně vyštěkl: „Ať žije Německo.“ Asi nejhorší poprask pak na schodech šibenice způsobil Julius Streicher, majitel a vydavatel odporného antisemitistického plátku Der Stürmer a hybná síla Hitlerovy protižidovské propagandy. „Heil Hitler,“ křičel, vzpínal se a odmítal říct své jméno nahlas. „Bolševici vás jednou pověsí!“ Jeho tělo jako by se rozhodlo vzdorovat do posledních chvil. Smyčka mu nezlomila vaz, dusil se, sténal a kopal okolo sebe ještě několik minut, než ho konečně ve 2:28 mohl lékař prohlásit za mrtvého – dlouhých 13 minut poté, co propadl podlahou šibenice.

Meet this ordinary journalist. Father of 2 sons and a decorated veteran, he worked as an elementary teacher like his own father.

Meet Julius Streicher, whose Der Sturmer newspaper was the driving force of Hitler's anti-Semitic propaganda. He was executed in 1946. #NoMoreNazis pic.twitter.com/VYbRW7FJvb

— Mueller Time🗽 (@pavel_mitov) November 30, 2017

Jako posledního na šibenici přivedli Artura Seyß-Inquarta, muže, který měl na svědomí například masové deportace židovských občanů Holandska. Vypadal omámeně a schody vyšel jen stěží, přestože mu bylo pouhých 54 let. Lhostejným, bezvýrazným tónem prohlásil: „Doufám, že tahle poprava je posledním aktem tragické druhé světové války a že poučení z této války pomůže k míru a porozumění mezi národy.“

Mrtví nemají ani hrob

K deseti oběšeným, položeným na prknech před vojáky a novináře, co měli všem dosvědčit, že jsou váleční zločinci skutečně mrtví, vynesli na ostré světlo žárovek také Göringovu mrtvolu, ještě zmáčenou od toho, jak se ho pokoušeli křísit. Kruté divadlo pro novináře a svědky mělo svůj důvod. Mrtvoly totiž už nikdy nikdo nenajde. Stále ještě se objevují dohady o tom, co se s těly stalo. Někteří dokonce tvrdili, že je rozřezali a převezli do koncentračního tábora v Dachau, kde je spálili v tamních pecích. Pravdou ale spíš bude, že mrtvoly nacistických pohlavárů v rakvích označených falešnými jmény dopravili do krematoria na periferii Mnichova. Popel pak vysypali do řeky Isar.

Důvod, proč se s popravenými naložilo právě takto, je nasnadě: Nacističtí fanatici nikdy nemohou navštívit, udržovat ani uctívat jakoukoli fyzickou památku, kterou by se staly hroby těchto lidských zrůd.