Polsko čekalo útok nacistů mnohem později. Smrtící úder přišel 17. září

Německý vůdce Adolf Hitler si po obsazení Rakouska a rozbití Československa za svůj další cíl zvolil Polsko. Jednou věcí ale byl šílený válečný plán, druhou pak reálný stav německé ekonomiky a armády. Ve skutečnosti byl v lednu 1939 v době plánování invaze do Polska příděl surovin wehrmachtu snížen o asi 30 procent u oceli, o 20 procent u mědi, o 47 procent u hliníku a o 14 procent v případě gumy a německá ekonomika zůstávala orientovaná na mírovou produkci. Na delší kampaň také Němcům chyběla munice i pohonné hmoty.

Přečtěte si také: Proč selhala Hitlerova invaze do Sovětského svazu? Nacisté vršili chybu za chybou

Do útoku na Polsko se mělo zapojit šest tankových, čtyři motorizované, čtyři lehké, tři horské a 37 pěších divizí, které měly k dispozici 1 850 000 mužů, kolem 10 000 děl a minometů, 3 195 tanků a 1 929 letadel. Z moře pak útok podporovala německá Kriegsmarine zastoupená hlavně školní bitevní lodí Schleswig-Holstein, která hned na začátku útoku ostřelovala Westerplatte.

Polsko útok ze strany Německa předpokládalo, domnívalo se ale, že k němu nedojde dřív než v roce 1942. Ve vítězné válce se Sovětským Ruskem z let 1919–21 si polské velení uvědomilo výhody mobilního vedení boje, to ale neznamená, že se jej podařilo v následujících letech implementovat i do polské armády. Tu v září 1939 tvořilo 38 pěších divizí, 11 jezdeckých brigád a jedna motorizovaná brigáda – celkem kolem 1 000 000 mužů, 4 300 děl a 880 obrněných vozidel, ale jen 211 tanků (včetně 132 relativně moderních polských lehkých tanků 7TP) a 397 letadel.

Polsko pracovalo na vývoji nových zbraní, jen málo se jich ale před válkou dostalo do výzbroje armády. Některé své nejmodernější zbraně, jako byly zejména proti německým lehkým tankům účinné 7,92mm protitankové pušky vzor 35 (Karabin przeciwpancerny wz.35), před válkou Polské zbrojovky raději vyvážely do zahraničí, hlavně do Velké Británie.

Luftwaffe útočí

Němci v Polsku poprvé ve velkém použili letectvo. Německá Luftwaffe měla k dispozici moderní stíhačky Messerschmitt Bf 109, které poprvé vzlétly už v květnu 1935 a v roce 1939 se vyvinuly do verze „E“, tedy Emil. Polsko proti nim mohlo nasadit jen hornoplošníky PZL P.7 a PZL P.11 z počátku 30. let, které byly mnohem pomalejší a hůř vyzbrojené. Jen o něco lepší PZL P.24 se pouze vyvážely, například do Řecka.

Německé střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka se ukázaly jako mimořádně účinné při podpoře pozemních jednotek a útocích na zásobovací trasy Poláků a pomohly také zpomalit jedinou větší polskou protiofenzivu na řece Bzuře. Německé velení navíc poprvé sáhlo k masivnímu bombardování civilních cílů ve městech. Kromě snížení morálky obyvatelstva se pak strategicky důležité silnice zaplnily uprchlíky, což polské armádě situaci ještě víc zkomplikovalo. Odhaduje se, že tyto útoky zabily kolem 200 000 polských civilistů.

Čechoslováci, Slováci a Sověti

Kromě německé armády se útoku na Polsko hned od počátku účastnili také Slováci. Pouhých šest měsíců po odtržení od Československa tři slovenské divize seskupené do útočné skupiny Bernolák vpadly do jižního Polska a obsadily několik měst včetně Zakopaného. Naopak na polské straně bojovala necelá tisícovka Čechoslováků, z nichž většina po porážce Polska odešla s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou do Sovětského svazu a zbytek se evakuoval přes Rumunsko do Bejrútu.

Nápor německých armád se od poloviny září stupňoval – už 13. září pronikla německá 3. armáda od východu k Varšavě a během dvou dnů dokončila její obklíčení. V Haliči 14. armáda dobyla 15. září Přemyšl a obklíčila Lvov. Z Východního Pruska útočila část 4. armády, která se 15. září zmocnila Bělostoku (Białystok) a rychle postupovala k Brestu, do týlu polských armád.

Přesto na mnoha místech Poláci kladli houževnatý odpor a Němci museli zvolnit. V jejich neprospěch hrály i únava a dlouhé zásobovací trasy. Vše se ovšem změnilo 17. září, kdy do Polska z východu vpadla Rudá armáda. Stalin si tak v souladu s tajným dodatkem ke smlouvě o neútočení mezi Německem a SSSR (pakt Molotov–Ribbentrop) ze srpna 1939 přišel pro svůj díl kořisti.

Sověti k tomu vyčlenili dva fronty o síle 450 000 a 1 000 000 vojáků, proti nimž oslabené polské jednotky určené k ochraně východní polské hranice neměly šanci. Už den po sovětské invazi tak začal bojový ústup polské armády do Rumunska – mimo jiné sem ustoupil i polský prezident Ignacy Mościcki s celou vládou, přelétla sem i téměř stovka polských letadel. Jednotky, které byly v obklíčení nebo nemohly rumunské hranice dosáhnout, ale pokračovaly v boji až do 6. října 1939.

Polská beznaděj

Podle historiků se Polsko proti početní i technologické převaze Německa bránilo déle, než byl všeobecný předpoklad. Polská armáda měla 66 000 mrtvých a 133 700 zraněných vojáků, dalších 675 000 vojáků padlo do zajetí. Německo přišlo o 16 000 zabitých a 3 500 pohřešovaných vojáků, dalších 30 300 mužů bylo zraněno. Ztratilo také 236 tanků, 800 vozidel a 246 letadel.

Beze ztrát nebyli ani Sověti, kteří evidovali 1 500 zabitých a 2 400 zraněných vojáků, a také útočící Slováci. Ti měli 37 zabitých a 114 zraněných vojáků a přišli i o dvě letadla.

Mohlo by vás zajímat: Bomby, kostry, granáty aneb Proč na Ostravsku ještě neskončila druhá světová válka

Hlavní obavou polského vojenského velení byl boj na dvou frontách, což se kvůli vpádu Sovětského svazu stalo realitou. Velká Británie a Francie sice 3. září 1939 vyhlásily Německu válku, vzhledem k neexistenci pozemního spojení s Polskem ale nedokázaly napadenému spojenci nijak pomoci. Karta se ale měla brzy obrátit a polští vojáci, piloti a námořníci, kterým se podařilo uniknout, už na jaře 1940 pomáhali bránit Francii a vzápětí i britské ostrovy před německou invazí.

Zdroj: TIME, The Atlantic