Bitva na Bzuře německou armádu zaskočila. Polsko při ní v září 1939 vrátilo úder

Německo zaútočilo na Polsko bez vyhlášení války brzy ráno 1. září 1939. Poláci ještě nestačili ani mobilizovat, jejich útvary byly na 65 % svých sil. Přesto se Poláci postarali o několik zásadních překvapení, na která musel německý generální štáb pod tlakem reagovat. Jedním z nich byl promyšlený protiútok do boku německých pancéřových jednotek roztažených do dálky. Šlo o první velkou prověrku nové útočné doktríny zvané blitzkrieg.

Prudké boje na řece Bzuře

Příležitost udeřit jako první zpozoroval velitel armádní skupiny Poznaň generál Tadeusz Kutrzeba. Jeho armády během prvních dnů německého útoku utrpěly jen minimální škody, neustále ale rostla hrozba jejich obklíčení. Když proti všem předpokladům a předválečným simulacím dorazila německá 4. pancéřová divize už 8. září na západní předměstí Varšavy, dostal plán polského protiútoku zelenou.

Do útoku proti dvěma německým divizím (24. a 30. pěší) vyrazily večer 9. září 1939 tři polské pěší divize (4., 17. a 25.), které na křídlech podporovaly polské jezdecké brigády Podolska a Wielkopolska. Němce útok zaskočil. Polská obrana se v těch dnech na mnoha místech hroutila a rychlý postup mechanizovaných jednotek k Varšavě dával Němcům naději na rychlý konec tažení. Vše ale mělo být jinak. Ráno 10. září se pod polským tlakem daly dvě německé divize na ústup, do zajetí padlo 1 500 Němců.

Mohlo by vás zajímat: Polsko ukázalo svou vojenskou sílu. Podívejte se na obří přehlídku, v plánu je nejpočetnější vojsko v Evropě

Úspěch Poláků ale neměl dlouhého trvání. Německé velení rychle odvolalo obrněné jednotky (1. a 4. pancéřová divize) od Varšavy a vrhlo je s dalšími posilami proti armádě Poznaň. Ta se tak díky tomuto manévru sama i se zbytky armády Pomořany ocitla v obklíčení a čelila drtivé převaze – proti 9 polským divizím stálo najednou 19 německých divizí, z toho bylo 5 tankových.

Ze vzniklého kotle na řece Bzuře se pak přes Sochaczew v následujících dnech snažily směrem k Varšavě probít menší či větší jednotky. Podařilo se to ale jen některým. Když se 18. září v kotli zhroutil organizovaný odpor, zajali Němci přes 120 000 polských vojáků.

I když polská protiofenzíva nedosáhla svého cíle, podstatně zpomalila postup Němců do nitra Polska. To bylo v souladu s celkovou strategií polské obrany – co nejdéle klást odpor, dokud nedorazí posily z Francie a Velké Británie. Stejné plány ostatně mělo před útokem Německa i Československo.

Porážka, která nemusela přijít

Nápor německých armád se od poloviny září stupňoval – už 13. září pronikla německá 3. armáda k Varšavě od východu a během dvou dnů dokončila její obklíčení. V Haliči 14. armáda dobyla 15. září Přemyšl a obklíčila Lvov. Z Východního Pruska útočila část 4. armády, která se 15. září zmocnila Bělostoku (Białystok) a rychle postupovala k Brestu, do týlu polských armád.

Přesto na mnoha místech Poláci kladli houževnatý odpor a Němci museli zvolnit. V jejich neprospěch hrály i únava a dlouhé zásobovací trasy. Vše se ovšem změnilo 17. září, kdy do Polska z východu vpadla Rudá armáda. Stalin si tak v souladu s tajným dodatkem ke smlouvě o neútočení mezi Německem a SSSR (pakt Molotov-Ribbentrop) ze srpna 1939 přišel pro svůj díl polské kořisti.

Sověti k tomu vyčlenili dva fronty o síle 450 000 a 1 000 000 vojáků, proti nimž oslabené polské jednotky vyčleněné k ochraně východní polské hranice neměly šanci. Den po sovětské invazi (18. září) začal bojový ústup polské armády do Rumunska – mimo jiné sem ustoupil i polský prezident Ignacy Mościcki s celou vládou, přelétla sem i téměř stovka polských letadel. Jednotky, které byly v obklíčení nebo nemohly rumunské hranice dosáhnout, ale pokračovaly v boji až do 6. října 1939.

Zdroj: Republic of Poland / Cambridge University / Armed Conflicts