Bojoval s komunisty i homosexuály: Jak falešný válečný hrdina otřásl Amerikou
Joseph McCarthy Zdroj: Getty Images
Senátor McCarthy s údajným dopisem popisujícím jeho válečné zásluhy Zdroj: Profimedia.cz
McCarthy se slavnostní plaketou v listopadu 1953, pouhý měsíc před důtkou Senátu Zdroj: Profimedia.cz
Joseph McCarthy a jeho mapa komunistické aktivity v USA Zdroj: Getty Images
Joseph McCarthy a článek v časopisu Cosmopolitan Zdroj: Getty Images
Joseph McCarthy a tisíce dopisů Zdroj: Getty Images
Joseph McCarthy a Dwight Eisenhower Zdroj: Getty Images
Přestože americká politika silně ovlivňovala světové dění napříč celým 20. stoletím, jen malému množství jmen se v tamější prezidentské demokracii podařilo dosáhnout globálního věhlasu. Joseph McCarthy mezi tuto hrstku politiků bezesporu patří, přestože na něj historie nevzpomíná zrovna v dobrém.
Venkov ve státě Wisconsin, šest sourozenců, irsko-německé kořeny rodičů. Takové bylo dětství budoucího vlivného senátora Josepha Raymonda McCarthyho, který se narodil roku 1908. Ve 14 letech odešel ze školy a pomáhal rodičům s hospodářstvím, později vystudoval práva na univerzitě. Už krátce po dokončení studií v polovině 30. let nebylo možné o mladíkových ambicích pochybovat – chtěl se stát okresním prokurátorem, nakonec se mu podařilo obsadit pozici soudce, a to jako nejmladšímu člověku v dějinách Wisconsinu. Rychle získal pověst extrémně efektivního, ale zároveň i precizního soudce, jeho kariéru však přerušila druhá světová válka.
V roce 1942 McCarthy dobrovolně narukoval k námořní pěchotě a až do roku 1945 sloužil v Pacifiku. Díky minulosti u soudu zahájil službu jako poručík, postupně byl povýšen na kapitána. Řadu svých válečných úspěchů i participací však následně poněkud zkreslil, aby jeho poválečná politická kariéra vypadala lépe – což se vcelku dařilo, jelikož (zřejmě nezaslouženě) obdržel v roce 1952 letecký kříž za zásluhy a ještě předtím se dostal do vysněného Senátu.
V roce 1946 McCarthy těsně porazil Roberta La Foletteho z Wisconsinské progresivní strany, jenž byl zvolen ve třech předchozích volbách, a stal se tak senátorem za svůj rodný stát. Po několika letech poměrně nevýrazné práce přišel počátkem roku 1950 s tvrzením, které změnilo americké dějiny 20. století: McCarthymu se totiž do rukou údajně dostal seznam komunistických špionů, kteří měli na Ministerstvu zahraničí a dalších federálních institucích sbírat informace pro znepřátelený Sovětský svaz. McCarthyho politická hvězda letěla vzhůru, ovšem za cenu odstartování novodobého honu na čarodějnice.
Morální panika
Šarlatán Jan Mikolášek: Komunisté ho milovali i nenáviděli
7. března 2021
Mezi lety 1950–1954 McCarthy budoval svou auru bojovníka proti komunismu a insidera, jemuž se do rukou dostávají informace o protistátní činnosti různých politiků, úředníků a veřejně činných osob. Tato závažná obvinění však obvykle nemohl dokázat, a pro tento styl očerňovací politiky se vžil termín „mccarthismus“. V dnešním, širším pojetí se jedná o využívání demagogických, bezohledných a neopodstatněných obvinění vůči politickým či názorovým oponentům; dřívější význam kladl větší důraz na patriotismus a antikomunistické postoje.
Vedle této „rudé paniky“, která se samozřejmě týkala strachu z možného rostoucího vlivu komunistických myšlenek, probíhala i tzv. „levandulová panika“ zaměřená na homosexuály (ať už skutečné, nebo domnělé) ve státní správě. Ti byli hromadně propouštěni, neboť jejich pomyslný mravní profil měl být poškozen homosexuální orientací – v té době psychickou nemocí.
Mccarthismus bývá často směšován s aktivitami Výboru pro neamerickou činnost. To však byla instituce existující zcela nezávisle na McCarthym už od konce 30. let. Už v roce 1947 tento výbor zakázal činnost tzv. Hollywoodské desítce čili deseti filmařům, jejichž činnost byla prohlášena za protiamerickou. Z této skupiny byl nejznámější scenárista Dalton Trumpo, postupem let (i s rostoucím množstvím obvinění vznesených McCarthym) výbor zatkl či znemožnil pokračování v kariéře stovkám umělců – mimo jiné Charliemu Chaplinovi, Orsonu Wellesovi, Bertoldu Brechtovi, Luisu Buñuelovi či Jiřímu Voskovcovi, který po svém příjezdu do USA v roce 1950 strávil téměř celý rok na imigrantském ostrově Ellis.
Jiří Voskovec ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) Zdroj: Metro-Goldwyn-Mayer
Konec kariéry i života
V roce 1954 však McCarthyho hvězda začala vyhasínat a jeho neprůkazné útoky na všechny možné cíle se pomalu zajídaly i dosavadním příznivcům. Definitivní tečkou za jeho veřejným působením byla oboustranná a hojně medializovaná obvinění mezi McCarthym a armádními představiteli. Koncem roku Senát udělil McCarthymu důtku, což byl značně výjimečný trest. Během svého druhého funkčního období, přesněji v roce 1957, rodák z obce Grand Chute zemřel na hepatitidu. Hovořilo se o zhoubném vlivu jeho alkoholismu, kvůli němuž se dožil pouhých 48 let.
Později zveřejněné sovětské dokumenty daly McCarthymu částečně za pravdu – řada jím obviněním osob se prosovětské špionáže zřejmě opravdu dopouštěla. Rozsah mccarthismu však podle dostupných informací neodpovídal reálným protiamerickým aktivitám, a tak období první poloviny 50. let dodnes zůstává především temnou připomínkou toho, jak snadno může i demokratická společnost podlehnout totalitním praktikám.
ZDROJ: Wikipedia