Horníci jako hrdý národ s vlastní kulturou: Proč je nezlomili ani komunisté?

„V dole se nerozlišuje, zda jeden je kropič a druhý ředitel dolu. V dole jsou si všichni rovni, všichni jsou horníci,“ říká Vratislav Procházka ze Spolku severočeských havířů. „Všichni jsme si tykali bez ohledu na to, kdo jakou funkci zastával. Změnilo se to až na povrchu. Ti odvážnější stále tvrdili ‚zdař bůh‘, ti méně odvážnější používali ‚čest práci‘,“ vzpomíná ústřední báňský inspektor Bohuslav Machek, jehož dědeček i tatínek pracovali jako horníci. Komunismus tak poprvé narazil na něco, co bylo tvrdší než jeho železná pěst. „Šachta je polovojenská organizace, protože veškerá demokracie a civilní vymoženosti jako různá oprávnění musí končit za branou vrátnice a je to tak správně! Jedná se o nesmírnou odpovědnost, soudržnost a spolehlivost na kolegy, se kterými fáráte do dolu,“ vysvětluje Machek.

Přesto (nebo možná právě proto) se hornictví za totality stalo profesí, které se dostávalo úcty i všech výhod. Ostatně jak nám říká historie, mocnáři si horníky často předcházeli, protože právě jejich práce poháněla ekonomiku kupředu. Ne vždy ale měli na růžích ustláno. „Když děda fáral, usiloval o noční směny, aby se po příchodu domů mohl krátce prospat, pak hospodařit na pozemku a přiživovat se zemědělstvím. Babička taky pracovala – pro zemědělské družstvo od rána do večera. Nejde to srovnat s mými rodiči, kteří si odpracovali svých 8 hodin a měli klid,“ popisuje Bohuslav Machek, který sám poznal výhody nabízené horníkům tehdejším režimem. „Každý rok se pořádaly hornické dny, kdy se přiblížila horníkům možnost koupit si nedostatkové zboží, horníci si na to dělali pořadníky, stávali fronty a mohli si koupit třeba Škodovku nebo jízdní kolo,“ vzpomíná Machek.

Zpátky na den

Mezi lety 1968–1990 nadále pokračovala bezhlavá podpora těžby s vidinou jediného cíle – splnit plán. V 80. letech se dostala těžba uhlí a lignitu na svůj (zatím poslední) vrchol a poptávka po pracovní síle tak byla stále velká. Z toho důvodu byli do uhelných dolů posíláni i vězni – například ti ze Žacléře na Trutnovsku. Zajímavostí je, že na místě Sboru nápravné výchovy ČSR, který tam byl zřízen v roce 1967, bylo dříve právě hornické učiliště.

Vězně, kterým horníci dali přezdívku „prcičkáři“ (šlo převážně o neplatiče alimentů), měl ve Východočeských uhelných dolech na starosti právě Bohuslav Machek. „Zvlášť v šatnách se strojili civilní horníci, kteří měli černé fáračky, bílé přilby, bílé lampy a bílé sebezáchranné přístroje, a zvlášť odsouzení. Ti měli také černé fáračky, ale zbytek vybavení byl červený. Setkávali jsme se před klecí, kde jsme byli oddělení plotem. Někteří z odsouzených si na nás ukazovali a říkali – hele, podívej se na ně, oni jsou za plotem a přitom jsou na tom hůř než my.“

Pak ale vězni i horníci nastoupili společně do jedné klece a sfárali 800–1 000 metrů do podzemí, kde se všechno změnilo. „Začali se chovat normálně, zodpovědně a v některých věcech bych řekl, že i zodpovědněji než civilní zaměstnanci. Uvědomovali si vážnost situace, náročnost hornického povolání a všechna ta možná přírodní překvapení, která je čekají při těžbě nerostných surovin. Bylo vidět, že na ně dolehla tíha podzemí, tmy a svázanosti s omezeným důlním špinavým zaprášeným a k tomu nebezpečným prostředím. A měli záruku, že až si splní své povinnosti, vyfárají zase na denní světlo neboli na den, jak se říká,“ vypráví Bohuslav Machek, podle kterého sehrála významnou roli i pospolitost všech v dole – ať už odsouzených, nebo civilních zaměstnanců.

Jednou horník, navždy horník

Co vlastně způsobilo, že hornictví odolalo času, válkám i ideologiím a zachovalo si svou vlastní kulturu? Odpověď je potřeba hledat tam, kde mizely funkce a utvrzovala se přátelství i charaktery – stovky metrů pod zemí. „Každý horník ví, že pokud chce vytěžit jakýkoliv nerost a vyfárat po šichtě z dolu živ a zdráv, musí při své práci být velice opatrný, pozorný a k přírodě pokorný. Musí vnímat její projevy a přiměřeně na ně reagovat. Kdo tohle nepochopí, nemůže být horníkem a může ho to stát i život,“ říká Vratislav Procházka, který sám v hornictví pracovat nechtěl. Okolnosti ho však zavály do malých i velkých dolů, kde řídil stavební práce. „Takže jsem se setkal s horníky a stal se jedním z nich. Kdo se jednou stane horníkem, této profesi propadne. Po několika letech jsem se rozhodl dálkově vystudovat VŠB v Ostravě a tomuto oboru se věnovat navždy,“ líčí Procházka.

Místo, kde jsou si všichni rovni. Místo, které mění člověka. Místo, které neusnadní práci. Místo, kde zemřely tisíce lidí. Horníci se shodují, že zkušenosti z dolů jsou nepřenosné. Těm, kteří nikdy nedobývali v hlubinách Země její bohatství, mohou sílu přátelství a tvrdou práci přiblížit jen velmi vzdáleně. „Horníci jsou po sfárání do dolu odkázáni jeden na druhého. Pokud se někdo dostane do nesnází, první, kdo mu může pomoci, je jeho kamarád, který je nablízku. Pomoc z povrchu může přijít pozdě. A to je ten tmel, víra v to, že když já budu mít problém, pomůže kamarád, protože když bude mít problém on, pomůžu já. Z toho pramení hornické kamarádství, úcta jednoho k druhému a úcta k předchůdcům – hornickým dědkům. Proto při výročí důlních katastrof vzpomínáme na jejich oběti, protože ony daly hornictví to nejcennější – vlastní život,“ vypráví Vratislav Procházka.

Vyjádření úcty přichází u havířů už s pozdravem. Zdař bůh (správně psáno s vykřičníkem) pochází z německé strany a horníci si tak vzájemně přejí, aby se v pořádku vrátili na povrch – neboli na den. S tím je spojená i první vzpomínka na hornické tradice Vratislava Procházky. „Dostatečně nepoučen kolegou, který mě zaučoval, jsme sfárali a první skupinku horníků, na které jsme v dole narazili, jsem slušně pozdravil ‚dobrý den‘. Odpověď zahřměla chodbou: ‚Jsme snad v cukrárně nebo co, tady se zdravíme zásadně zdař bůh!‘ Byla to ještě ke všemu skupinka báňských záchranářů, kteří jsou na to zvlášť hákliví. Byl to první ‚pohlavek‘, který jsem od horníka dostal a nikdy na něj nezapomněl.“

Žena všech horníků

A jak si mezi horníky našla cestu víra doprovázená všudypřítomnou svatou Barborou? Nejspíš prošla hornickou branou Krušných hor a z Německa, kde byla patronkou horníků, svou ochrannou ruku nabídla i Čechům. Sokem i společníkem zároveň se jí stal v 19. století svatý Prokop, ale už tehdy Barbora stála pevně na podstavcích i v srdcích havířů. „Nebezpečnost hornické práce v dole vždy vyžadovala, aby horníci požádali nadpřirozené (Bohem vyvolené) síly, aby je při jejich práci ochraňovali. To byl hlavní důvod uctívání svaté Barbory. Proto ji vždy před sfáráním požádali, aby je při jejich nebezpečné práci ochraňovala,“ vysvětluje Procházka ze Spolku severočeských havířů.

To však bylo proti mysli komunistickému režimu, který viděl v náboženství třídního nepřítele. Uctívání svatých se snažil potlačovat a nahradit ho zářijovým Dnem horníků. Na menších dolech si však horníci svou patronku každoročně 4. prosince připomínali. „Tradice uctívání svaté Barbory se obnovila až po sametové revoluci, kdy začaly vznikat i hornické spolky, které se snaží obnovovat hornické tradice. Takže například v Mostě zahajuje oslavy Vánoc průvod horníků se sv. Barborou, která předává své světlo představitelům města, aby toto město ochraňovalo po celý další rok,“ popisuje Vratislav Procházka a dodává, že i v současnosti má každý tunel v Česku v blízkosti svého portálu umístěnou sošku svaté Barbory, „aby ochraňovala tuneláře, což jsou také horníci, při jejich práci v podzemí“.

Hrdost na svůj stav

Svatou Barborou však hornická kultura nekončí, naopak. Pozdrav „Zdař bůh!“ zní i dnes mezi horníky, báňskými záchranáři a vlastně všemi, kteří mají co dočinění s prací pod zemí. Mlátek a želízko – zkřížená hornická kladívka – jsou dodnes ve znacích měst i na pomnících připomínajících důlní neštěstí. Najdete je i na hornickém kroji. „Vyjadřuje hrdost a příslušnost k hornickému stavu. Má černou barvu. Horní část (kytle) je zdobena zlacenými knoflíky, na rukávech je hornickými kladívky označena funkce, kalhoty mají zelené lampasy, na hlavě je lodička nebo čáka. Používá se při slavnostních příležitostech,“ popisuje Jaroslav Grubner z Klubu přátel hornických tradic Kladno. Nechybí ani kord nebo vlajka v hornických barvách. „Zelená a černá se mezi hornické symboly zařazují od roku 1770. Jsou součástí hornické vlajky, hornických znaků měst i obcí,“ vysvětluje Grubner.

Krom krojů, vlajek, nebo také hornických betlémů a modelů dolů zvaných štufnverk, můžeme i dnes najít po Česku několik hornických dechových kapel. Jejich repertoár je – jak také jinak – pln hornické tematiky. Ať už jde o práci pod zemí, o návrat zpět „na den“, o kamarády, nebo o smrt, která byla havířům věrnou společnicí. Často je ale o hrdosti, které jsou horníci plní. „Hornický stav budiž velebený, hornický stav to je naše slast, byť postrádal třeba světlo denní, činí vše jen pro svou drahou vlast,“ stojí v první sloce hornické hymny, která byla mezi havíři známá už v 90. letech 18. století. Stejně jako svatá Barborka nebo hornický pozdrav pochází z Německa a dnes jen těžko najdete horníka se zkušenostmi z dolů, který by její slova neznal. Horníci pracující v lomech (povrchová těžba) to však mají jinak. „Pracovníci na povrchových lomech si sice také říkají horníci, ale s horníky v hlubině mají společné pouze to, že těží stejný nerost. Vztah jeden k druhému je stejný, jako zedníka na stavbě k řidiči náklaďáku,“ říká Vratislav Procházka ze Spolku severočeských havířů.

S tímhle vším se hornictví prokutalo nejen ke konci 80. let 20. století, kdy po vyčerpávajících dotacích na ztrátové doly přišel (stejně jako před rokem 1968) na přetřes útlum hlubinné těžby, který v 90. letech skutečně přišel. Tehdy hornictví opět ukázalo, co všechno dokáže. Díky letům tvrdé práce v podzemí a všeho, co s ní bylo spojené, byli horníci vybaveni do života takovým způsobem jako málokdo. Svou kulturu a tradice ale neopustili. Zůstali jim věrní stejně, jako zůstali hrdí na svou původní profesi, která se však s každým dalším rokem pomalu přibližovala propadlišti dějin.