Chartu 77 zachránilo originální pašování přes hranice. Jak se podařilo převézt komunisty?

Zásadní roli pro zveřejnění textu Charty 77 sehrála obyčejná lidská paměť. Text prohlášení se naučila nazpaměť spolupracovnice prvních chartistů Ilona Drummová a právě díky její paměti vyšel tento zásadní dokument požadující dodržování lidských práv v západním tisku.

Ilona Drummová byla provdaná do Bavorska a v Praze byla na konci roku 1976 na návštěvě u příbuzných. Jako jedna z mála lidí napojených na alternativní scénu mohla po Vánocích odjet legálně za železnou oponu a se zněním Charty 77 seznámit západní veřejnost a jejím prostřednictvím i občany ČSSR.

Aby u ní ale Státní bezpečnost nebo celníci text nenašli a celou akci nezmařili, musela se Drummová naučit text z paměti. Nebylo to nic jednoduchého – Prohlášení Charty 77 má 1 378 slov, ve znacích je to 8 100 znaků bez mezer. To je jako byste se učili zpaměti kompletně 1. a 2. zpěv Máchova Máje, v případě Charty 77 ovšem bez veršů, které zapamatování výrazně usnadňují. Celý text Prohlášení Charty 77 najdete například na stránkách Pedagogické fakulty UK Praha.

Jak obelstít komunisty

Spolehnout se na lidskou paměť byl geniální nápad spisovatele a jednoho ze spoluautorů textu Pavla Kohouta. Ten si podle Paměti národa vzpomněl na německého diplomata Hanse-Petera Riese, který byl v roce 1973 kvůli tomu, že „umožňoval českým umělcům vystavovat v západním Německu a Švýcarsku a spisovatelům uveřejňovat různé hry a knihy“, byl z Československa vyhoštěn. Kohout Chartu 77 přeložil a požádal Drummovou, aby ji Riesemu v Německu nadiktovala.

Dne 7. ledna 1977 tak informovalo o Chartě 77 několik významných západních deníků – americký The New York Times, francouzský Le Monde, německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times nebo italský Corriere della Sera.

Komunisté zuřili. Den před tím se sice StB podařilo při slavné automobilové honičce v Praze zatknout dramatika a budoucího prezidenta Václava Havla, herce Pavla Landovského a spisovatele Ludvíka Vaculíka, když vezli obálky s Prohlášením Charty 77, které chtěli poslat prvním 242 signatářům a Federálnímu shromáždění, západní tisk ale zastavit nedokázali.

Pokud by se text nepodařilo dostat za železnou oponu a tam ho zveřejnit, mohlo celé hnutí kolem Charty 77 skončit jako utajená revolta hrstky intelektuálů. Ani tak ale nebylo vyhráno. Jak ve své knize vzpomínek poznamenala jedna z prvních signatářek Charty 77 herečka Vlasta Chramostová, „několik dnů se zdálo, že venku nic nepochopili. Nebylo divu. Jako by v zemi, kde se jezdí vpravo, žádalo několik stovek dospělých občanů jmen nikoliv neznámých, aby se jezdilo vpravo“.

ZDROJ: Paměť národa