Proč Jidáš ve skutečnosti zradil Ježíše? Nejslavnější udání se mohlo odehrát úplně jinak
Komplikovaný vztah Ježíše Krista a Jidáše Iškariotského je dodnes předmětem četných spekulací, jelikož Bible spoustu důležitých údajů zatajuje. Co se však v posledních dnech Ježíšova života odehrálo?
Velikonoční čas je připomínkou Ježíšova ukřižování a následně zmrtvýchvstání. Jak přesně ale došlo k Jidášově zradě, jež ke skonu Syna Božího vedla? Poslední večeře, třicet stříbrných, osudný polibek… Křesťanská ikonografie je prosycena motivy, které jsou známé v celém našem sociokulturním prostředí. Jaká je však jejich spojitost s biblickými událostmi?
Čtěte také: Bičování, pálení na roštu i vražda býkem. V obřím koloseu krutě popravili desítky křesťanů
Jidáš Iškariotský byl jedním z Ježíšových dvanácti apoštolů, tedy nejbližších učedníků. V evangeliích se několikrát hovoří o jeho pochybném původu – mohlo se jednat o zloděje či bojovníka, pro něhož byly peníze velmi důležité. Od ostatních apoštolů se navíc odlišoval i původem: Přídomek Iškariotský pravděpodobně odkazuje k městu v Judeji, jižně od Jeruzaléma – ostatní Ježíšovi nejvěrnější však pocházeli ze severu, z Galileje. Je tedy otázkou, jak se vlastně mohl stát jedním z apoštolů, respektive z jakého důvodu ho Ježíš zařadil do okruhu svých nejbližších.
Hodiny zrady
Sám Ježíš přitom možnou zradu na několika místech Bible předjímal, především během Poslední večeře, kde nepřímo poukázal přímo na Jidáše – dokonce mu řekl, aby co nejrychleji udělal to, co udělat musí. Jako by věděl, že Jidáš byl tou dobou už domluven s židovskými kněžími (koheny), jimž měl Ježíše vydat. Ježíšovu večeři ve čtvrteční večer dodnes připomíná významný svátek Pesach.
Po Poslední večeři se Ježíš s učedníky odebral do Getsemanské zahrady, kam jej následoval i dav ozbrojenců, který měl za úkol Ježíše přivést před radu starších. Jidáš Ježíše políbil, čímž dal najevo, že se skutečně jedná o hledaného proroka. Evangelia nezmiňují, proč bylo třeba ozbrojenému davu Ježíše vůbec identifikovat, středověké texty však zmiňují Ježíšovu schopnost měnit podobu. Termín Jidášův polibek se později vžil pro zdánlivý akt přátelství, jenž je ve skutečnosti aktem zrady. Následovalo tedy Ježíšovo zatčení a předvedení před židovského velekněze Kaifáše. Tomu Ježíš odkýval, že je Mesiáš, a Kaifáš ho odsoudil pro rouhání.
Mohlo by vás zajímat: Krvavé křesťanství: Trapná svatba odstartovala 20 let masakrů. Řeku zaplavily tisíce mrtvol
Druhý den byl Ježíš přiveden před římského místodržícího Piláta Ponského, další negativně vnímanou biblickou postavu. Pilát chtěl Ježíše osvobodit, dav zfanatizovaný koheny mu to však nedovolil – Pilát si tedy nad rozsudkem smrti symbolicky myl ruce. Během tohoto „soudu“ byl tedy Ježíš odsouzen k ukřižování, jež nakonec přineslo lidstvu spásu.
Rozporuplný Jidáš
Jaké tedy byly Jidášovy pohnutky? Interpretací je hned několik. Podle jedné z nich se jednalo o „prosté“ ďáblovo vnuknutí čili Satanovi se podařilo Jidáše svést. Ještě banálnějším vysvětlením je Jidášova touha po penězích, jež však pokulhává ve světle jeho pozdější lítosti nad činem, vrácením třiceti stříbrných a spácháním sebevraždy oběšením. Další možností je, že byl Jidáš zklamán směrem, kterým se Ježíšovo učení ubíralo – tedy že se soustředilo „pouze“ na konání dobra pro jednotlivce, ale netýkalo se vyhnání Římanů ze země a získání svobody pro židovský národ.
Podle nejodvážnější verze tehdejších událostí je skutečnou obětí sám Jidáš. Takzvané Evangelium podle Jidáše ze 2. století a leckteré další apokryfní texty (tedy nenacházející se v Bibli) rozvíjejí předpoklad, že Jidáš jako jediný skutečně chápal Ježíšovo učení. Vydání Syna Božího na smrt tedy nebylo skutečnou zradou, pouze prostředkem k předání jeho učení dál, čehož mohlo být dosaženo pouze nejvyšší obětí; Ježíš se však sám zabít nemohl, a tak na sebe Jidáš vzal toto břemeno i s vědomím, že bude navždy považován za zrádce.
Bez ohledu na to, jestli s touto interpretací sympatizujeme, nelze popřít fakt, že se Jidáš skutečně stal jednou z nejzápornějších postav Bible, a tedy i celé křesťanské kulturní tradice. Kdykoli se v historii oprašovaly antisemitské myšlenky (a že se tak dělo poměrně často), byl celý židovský národ spojován s postavou Jidáše. Ten přitom možná ani neexistoval – zatímco Ježíš pravděpodobně skutečně žil, historicky věrohodných zpráv o existenci Jidáše je podstatně méně a starší novozákonní texty se o něm vůbec nezmiňují. Není proto až tak důležité, co se před dvěma tisíci let skutečně stalo či nestalo. Příběh Ježíše a Jidáše nám hlavně připomíná odvěký (a pořád aktuální) souboj mezi dobrem a zlem v každém z nás.
ZDROJ: Live Science