Vzkříšení Ježíše: Mohl Kristus nahrát vlastní smrt? Únos mrtvého těla nelze vyloučit

Blížící se Velikonoce jsou coby největší křesťanský svátek oslavou Ježíšova zmrtvýchvstání. Podle biblických evangelií byl Ježíš vzkříšen třetí den po sejmutí z kříže, a to v celé své osobě, tedy včetně svého těla. Bible považuje vzkříšení za objektivní fakt a nespojuje ho pouze s vědomím věřících, kteří by jej tudíž mohli chápat pouze symbolicky. A právě tento přístup popsaný v kanonických evangeliích nutí k úvahám, jak reálný může být základ celého příběhu a co se ve skutečnosti kolem roku 30 s Ježíšem vlastně stalo.

Bible má jasno

Pokud bychom měli vzít v potaz Bibli, všechna evangelia se shodují na tom, že byl Ježíš popraven ukřižováním v Jeruzalémě během židovského svátku Pesach. K ukřižování došlo za vlády Pontia Piláta, který byl prefektem judské provincie v letech 26–36. S přihlédnutím k tomu, že i historici prohlašují Ježíše za skutečnou osobnost dějin, je velmi pravděpodobné, že k ukřižování skutečně došlo a Ježíš musel čelit jeho velmi bolestivým následkům.

Bible ovšem dále líčí, že po skonu na kříži bylo Ježíšovo tělo sejmuto, zabaleno do pláten a uloženo do skalního hrobu, který patřil Josefovi z Arimatie. Ovšem když po smrti zamířily některé ženy navštívit Ježíšův hrob, tělo tam už nebylo a církev od počátku prázdný hrob vysvětlovala Ježíšovým vzkříšením. Zmizení Ježíšova těla ale nebylo používáno jako důkaz jeho resurekce. Za ten církev považovala až následná svědectví apoštolů, kterým se měl mučedník zjevit, aby mohli následně hlásat, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. A právě zde přichází na řadu mnoho teorií podporujících i vyvracejících tezi Bible, aby ale následně všechny došly ke stejnému závěru – přesnou pravdu o tehdejších událostech se už nikdo nedozví.

Co říká věda?

Můžeme se však oprostit od verze, kterou předkládá Bible, a prozkoumat, co se z medicínského hlediska pravděpodobně dělo s Ježíšem během mučivých hodin na kříži, jaká zranění zřejmě vedla ke smrti a jak mohlo být dále nakládáno s jeho tělem, stejně jako míněním Ježíšových stoupenců. Jedním z nejlepších vědeckých pramenů je v tomto ohledu první článek o Ježíšově ukřižování, který byl kdy zveřejněn v odborném časopise. Konkrétně se jednalo o Journal of the American Medical Association, který byl publikován v roce 1986 a pod nímž je podepsána skupina lékařů pod vedením Williama D. Edwardse.

Snahou bylo převzít některá biblická tvrzení a pokusit se je vysvětlit vědecky, což se i podle tehdejšího editora zmíněného časopisu podařilo. Prvním krokem popravy bylo bičování, které vedlo k masivní ztrátě krve, což pouze zvýšilo riziko šoku. I skutečnost, že Ježíš neměl být schopen nést svůj kříž, naznačuje mnohé o bolesti a právě nastupujícím šoku, který se mohl velmi výrazně podepsat na stavu posledních hodin jeho života. Následně byl Ježíš přibitý ke kříži hřeby o délce až 18 centimetrů, které byly zabodnuty do obou rukou i nohou. Ačkoliv nemusely být zasaženy tepny, nervy nepochybně ano, což mohlo způsobovat agonické bolesti vedoucí až ke ztrátě vědomí.

Způsob zavěšení pak neblaze působil na dýchací ústrojí a setrvalý úbytek kyslíku z oběhového systému. Sedm promluv, které měl Ježíš z kříže pronést, tak musely provázet obrovské bolesti a hlavně snaha kontrolovat příjem vzduchu břišními svaly, což podle závěrů lékařů vedlo k ještě rychlejšímu vyčerpání a blížícímu se srdečnímu selhání. Jeho rychlý nástup by mohl být také vysvětlením posledního agonického výkřiku, i když je možné, že smrt přišla pouze na základě šoku nebo jiné akutní příhody. Ať už byl ale tento sled událostí jakýkoliv, lékaři se shodují, že byly příčinou smrti, takže bodnutí do hrudníku kopím římského vojáka už sehrálo jen symbolickou roli.

Smrt na kříži

Ježíš tedy byl podle citovaného článku prokazatelně mrtev, což Bible nerozporuje, ale zda došlo, či nedošlo ke vzkříšení, je další z třecích ploch celého názorového konfliktu. Forenzní patolog Frederick T. Zugibe ve své knize Ukřižování Ježíše Krista například uvedl, že i kdyby existovaly léky či medicínské postupy, které by dokázaly Ježíše zachránit – tedy za předpokladu, že by ukřižování přežil – zanechalo by na něm mučení dlouhodobé následky, z nichž by se rozhodně ani částečně nezotavil v rámci dní. Zugibe rovněž rozporuje, že kolem roku 30 existovaly postupy, jak bezpečně omezit srdeční činnost, aby bylo na první pohled možné prohlásit osobu za mrtvou, takže i eventualitu postupného zesílení a ukončení působení takových léků ve své knize vyloučil.

Jak ale uzavírá svou studii doktor Edwards, incident tak hluboce propojený s vírou i kulturou mnoha zemí světa nemá jednoznačný závěr a patrně ani nikdy mít nebude. Edwards nakonec přiznává, že kdyby měl některý vybrat, nebyl by to závěr lékařský, ale teologický. „Myslím, že naším nejdůležitějším závěrem je, že Kristus zemřel na kříži,“ řekl před 36 lety Edwards a oslovil skeptiky, kteří mluví o tom, že Ježíš ukřižování přežil. Pak by totiž mohlo být ono biblické vzkříšení podvodem, což ale Edwards odmítá a sám vlastně dochází k tomu, že jeho výklad vlastně tvrzení Bible napomáhá.

Únos, nebo vzkříšení?

Nesmíme ovšem zapomínat i na další teorie, které stojí na přesvědčení, že Ježíšovo tělo bylo z hrobky uneseno právě proto, aby mohlo šíření víry pokračovat. Pro to přirozeně rovněž neexistují důkazy, ale protiargument, že byla hrobka hlídána vojáky, lze jednoduše zpochybnit tím, že hlídka nedávala dostatečný pozor. Důležité je také připomenout, že ona svědectví o Kristově vzkříšení přinášejí evangelia sepsaná desítky let poté, co se v Jeruzalémě celý incident odehrál, a vzájemně se na mnoha místech rozcházejí. Svou roli tak mohlo sehrát i ovlivňování či přikrášlování událostí, což opět znesnadňuje práci historikům a odborníkům z dalších oborů, kteří při vyřčení jakýchkoliv soudů musí myslet i na to, na co upozornil Edwards.

Jde o teologický a kulturně-společenský problém, nikoliv problém vědy, a jak se zdá, vše i nadále zůstává v rukou božích.

Zdroj: William D. Edwards: On the Physical Death of Jesus Christ