Záhadné zmizení československých hokejistů: Dodnes našli jen dvě těla, estébáci 40 let lhali

V pondělí 8. listopadu 1948 přišlo Československo o polovinu hokejové reprezentace. Šest šampionů se stalo obětí leteckého neštěstí nad kanálem La Manche a komunistický režim postupem času celou tragickou událost vymazal z domácí hokejové historie.

První zprávy o neštěstí

„Vítězství našich hockeyistů v Anglii mělo nepříjemnou předehru. Šest našich hráčů – Stibor, Troják, Pokorný, Šťovík, Jarkovský a Švarc – nepřiletěli z Paříže do Londýna, a tak naši nastupovali k zápasu jen s osmi hráči,“ hlásil trenér Vodička ze Spojeného království ve svazáckém deníku Mladá fronta.

„Nutno uznat, že hostitelé se ukázali jako praví sportovci, změnili sestavu a nastoupili také jen s osmi hráči, tedy se stejným handicapem. Zápas byl velmi hezký, prostředí daleko sportovnější než v Paříži a docílené vítězství je dobrým náznakem v nastávající sezoně,“ dodal šéf reprezentace.

Češi vyhráli 5:3, ovšem z vítězství se příliš radovat nemohli. Pořadatelé jim oznámili, že nezvěstní hráči zcela jistě nastoupili do letadla, které ovšem někde nad kanálem La Manche zmizelo.

Kondolence místo gratulací

Hokejisté se zprávu o pravděpodobném neštěstí dozvěděli o druhé přestávce londýnského zápasu, neboť hlasatel v tomto smyslu informoval celý stadion. Nikdo z československých reprezentantů ale prý neuměl anglicky natolik, aby hlášení zcela pochopil. A tak někteří údajně dohrávali v přesvědčení, že spoluhráči z opožděného letadla každou chvíli naskočí na led.

„Jenže místo toho, aby nám soupeři po zápase gratulovali k výhře, přišli nám kondolovat,“ vzpomínal později jeden z hráčů Augustin Bubník.

Citované zprávy z Mladé fronty a Lidové demokracie zněly víc spiklenecky než beznadějně, ve středečním vydání mládežnického deníku se ale naděje na záchranu šampionů pomalu rozplývala. „Po zmizelém letadle s československými hockeyisty pátraly v úterý po celý den letouny britských pobřežních jednotek, dvoumotorová stíhačka Moskita a čtyřmotorový bombardér Lancaster, avšak bez výsledku,“ uvedl deník a zároveň oznámil, že zdecimovaný tým ruší všech dalších osm zápasů, které měl v Anglii odehrát. A předčasně se odlétá domů.

Osudové komplikace

„Ačkoliv mělo pohřešované letadlo dostatek pohonných látek a ačkoliv pilot René de Narbonne je považován za výborného letce, přece převládá ve Francii i Británii přesvědčení, že se letadlo zřítilo do moře,“ uvedla ve středu 10. listopadu Lidová demokracie.

Proč výprava neodletěla z Paříže do Londýna společně? Poúnorový režim organizaci zájezdu od začátku nesmírně komplikoval. „StB zadržovala některým hráčům pasy, neboť je podezřívala, že chtějí na Západě zůstat,“ zavzpomínal již zmíněný Bubník. Už do Paříže proto výprava letěla na dvě etapy. A ve Francii se mužstvo znova osudově rozdělilo, údajně kvůli stávce leteckých společností a částečně i kvůli problémům s udělením víz do Velké Británie.

Polovině týmu tak náhlé komplikace zachránily život, jenže druhou zahubily. Smůlu měla šestice hráčů, kterou měla do Londýna dopravit letecká společnost Mercure zvláštním letem na stroji značky Beechcraft.

Co se stalo?

Letadlo odstartovalo z pařížského letiště Le Bourget 8. listopadu 1948 v 16:28 a řídil ho už výše jmenovaný pilot René de Narbonne, bývalý válečný letec RAF. Aviatik proslulý tím, že často nedbal navigačních pravidel. A zřejmě ani v osudový den, kdy nad kanálem La Manche vládlo bouřlivé počasí, neuposlechl dispečera a uhnul z daného kurzu. Do Londýna nedoletěl, poslední depeši zachytily pozemní stanice v době, kdy se letadlo nacházelo jihozápadně od místa startu, v prostoru Le Mans. Co se následně přihodilo a kde se stroj zřítil, nevíme dodnes.

Na palubě aeroplánu Beechcraft seděli Zdeněk Jarkovský, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják, Karel Stibor a Zdeněk Švarc – až na Zdeňka Švarce mistři světa z Prahy a stříbrní olympijští medailisté ze Svatého Mořice. Svůj poslední gól v životě vstřelil v sobotním pařížském zápase právě Vilibald Šťovík. Další vítězné góly vpravili Francouzům do branky Zábrodský a Kobranov, kteří měli z pekla štěstí, když po zápase za kanál La Manche odletěli prvním strojem.

Marné hledání

Ve čtvrtek 11. listopadu noviny referovaly o návratu přeživší části reprezentace. „Podobné ticho snad ještě čekárna ruzyňského letiště nezažila. Je středa, 15:30 hodin. Tíživé ticho jako těžký mrak viselo nad celou místností, smutné tváře a zvlhlé oči dokazovaly tragédii návratu. Jaký však návrat, když šest hráčů nepřiletělo. Nebylo třeba slov, každý cítil tíhu okamžiku – i ti příbuzní vracejících se hráčů, jimž se na okamžik zableskl v oku výraz radosti nad tím, že ten jejich se vrátil zdráv.“

Mezitím se pátralo po zmizelém stroji Beechcraft 18 s registrační značkou F-BGAF. Záchranáři letadlo hledali pět dnů, a to s pomocí francouzského i britského vojenského letectva i lodí pobřežních stráží námořnictva. Vše bylo marné. Nepodařilo se nalézt jediný kousek vraku, nenašly se ani pozůstatky žádného těla, ani jediné zavazadlo. Zkušení vojáci později vyslovili domněnku, že letadlo muselo havarovat v bažinatých oblastech na pobřeží, které stroj i s osazenstvem navždy vcucly.

Všeho se chopila Státní bezpečnost

Poslední oficiální zprávy, jež se v domácím tisku objevily, vyšly v sobotu 13. listopadu 1948. „Letečtí odborníci na pařížském letišti jsou již přesvědčeni, že letecké taxi je definitivně ztraceno,“ mohli se dozvědět čtenáři Lidové demokracie. Zpráva ČTK obhajovala postup státních orgánů: „Oba naše zastupitelské úřady, čs. velvyslanectví v Londýně i Paříži učinily až dosud všechno, aby letadlo bylo vypátráno.“

Poté si už případ rozpracovala Státní bezpečnost. A ze šesti obětí letecké havárie se časem stalo šest „emigrantů, kteří zradili vlast“. Jejich rodiny byly perzekvovány a pravdivý příběh mohl být napsán až po listopadu 1989.

Škoda, že neemigrovali

Kdyby v listopadu 1948 českoslovenští reprezentanti skutečně požádali v Paříži o politický azyl, nebylo by vůbec divu. Doma nebylo o co stát, stačí se začíst do dobového tisku. Zatímco zprávy o ztraceném letadle byly tištěny malým písmem na sportovní straně, úvodní strana patřila palcovým titulkům o vítězném tažení komunistické strany a budování vlasti. V den, kdy vyšla poslední informace o nezvěstných hokejistech, byl na středních školách odstartován Týden vzorné práce. V reálu to znamenalo, že i gymnazisté museli po vyučování do továren na brigády, přičemž za odpracované hodiny nedostali zaplaceno – mělo jít o dar studentů k 52. narozeninám prezidenta Klementa Gottwalda.

V Praze právě probíhal politický proces se skupinou kolem Miloslava Choce, která v květnu toho roku zabila komunistického funkcionáře. Choc dostal provaz, zatímco pracující lid se údajně těšil na první pracovní pětiletku. „Pětiletý plán bude řídit osudy milionů,“ hlásal titulek Lidové demokracie z 13. listopadu.

Trvalo celý rok, než vody Lamanšského průlivu vydaly dvě mrtvá těla. V jednom z nich byl bezpečně identifikován René de Narbonne, kapitán letadla. Ostatní těla dodnes opatruje moře.

Zdroj: Lidovky.cz / SÁBL, V; SIGMUND, S; GUT, Karel: Kniha o československém hokeji / JENŠÍK, Miloslav: Kronika českého hokeje