Záhadné zmizení českých hokejistů vedlo StB ke konspiracím. Tragédii předcházela řada komplikací

Hokejová reprezentace Československa ztratila 8. listopadu 1948 šest svých opor. V letecké havárii zahynuli hráči Ladislav Troják, Vilibald Štovík, Karel Stibor, Zdeněk Jarkovský, Zdeněk Švarc a Miloslav Pokorný. Stejně jako v případě jiných leteckých neštěstí, i jim se stala osudná souhra hned několika faktorů, na jejichž konci byl pravděpodobný pád letounou do bažin v okolí francouzského města Dieppe.

Komplikace odletu domácí reprezentace přišly ještě před osudným letem. Tým, který měl v rámci přípravy na mistrovství světa v roce 1949 naplánovaný jeden zápas ve Francii a pět utkání ve Velké Británii, musel odletět z Prahy na dvě etapy. I když měli někteří cestující uvolnit hokejistům v letadle místo, celý tým se na jednu palubu nedostal a brankář Jarkovský spolu s obráncem Švarcem letěli se zavazadly ostatních svých spoluhráčů až v neděli 7. listopadu.

Přesto dokázal československý tým v Paříži uspět proti tamějšímu klubu Club Racing 4:3 a zdálo se, že po utkání bude tým doplněn o dva zbývající opozdilce a kompletní odletí v pondělí do Londýna.

Souhra komplikací

Nic ale před lety nešlo podle plánu a objevovala se jedna komplikace za druhou. První z nich měla spojitost s pasy některých hokejistů, nad kterými podle StB visel stín pochybností, že by mohli z Československa emigrovat. Ještě v Praze jim proto byly sebrány pasy, a i když je všichni hokejisté dostali zpět, hokejový svaz jim už nestihl včas zařídit víza do Velké Británie.

Druhou vážnou komplikací pak byla skutečnost, že všechny pondělní lety z Paříže do Londýna, kde měl tým v podvečer sehrát svůj první zápas z plánovaných pěti, už byly plně obsazené. Všichni hráči a členové týmu, kteří měli víza, tak odletěli už v neděli večer a dva opozdilci z Prahy – Jarkovský a Švarc – se v Paříži připojili ke čtveřici zbývajících hokejistů, která čekala na svá víza. Plán byl odletět v pondělí, připojit se ke zbytku týmu a nerušeně pokračovat v přípravě na mistrovství světa.

Jak už ale zaznělo, pondělní lety byly obsazené, takže ještě bylo nutné vyřešit pro šestici hráčů tento problém. Řešení nabídla soukromá společnost Mercury, kterou vlastnil bývalý vojenský pilot René de Narbornne, který měl zároveň osudného 8. listopadu letoun Beechcraft 18 řídit. Zda letět chtěl, či nechtěl, se už dnes nikdo nedozví, faktem ovšem je, že situace v pondělí nevypadala z pohledu počasí vůbec příznivě a letadla – taktéž vinou stávky Air France – už čtyři dny do Londýna nelétala.

Mlha a déšť nejsou vhodným počasím pro malá letadla ani v dnešní době, natož před 70 lety. Ovšem Narbornne mohl spoléhat na svou zkušenost z druhé světové války a pravděpodobně mu v rozhodování, zda se do riskantního podniku pustit, usnadnili i hokejisté, kteří chtěli být se svým týmem za každou cenu. Tým mezitím v pouhých osmi hráčích nastoupil proti výběru Velké Británie a dokázal těsně zvítězit 5:3.

Další nevyjasněné události

Letadlo s československými hokejisty odstartovalo s dvouhodinovým zpožděním z letiště Le Bourget v 16 hodin a 38 minut. Pilot Narbornne měl podle letového plánu zamířit k městu Évreux a dále podél Caen až do Cherbourgu, odkud se měl stočit na sever a pokračovat k Londýnu. Hlášení rádiových stanic z 8. listopadu 1948 ale předložila úplně jiný obraz letu, kdy se měl Narbornne pohybovat nejdříve u města Rouen, následně u Dieppe a kontakt s ním navázala i rádiová kontrola v Órleans, nacházející se však mnohem jižněji.

V mlze a dešti se Narbornne pravděpodobně ztratil a letu neprospíval ani fakt, že letoun byl s největší pravděpodobností značně přetížen. Vezl nejen palivo s výraznou rezervou, ale také šest hokejistů, jejich výstroj a osobní věci pro celý tým na pětizápasové turné; ačkoliv nikdo dnes už přesně nepočítá, jakou vzletovou hmotnost Beechraft 18 společnosti Mercury měl, ztížená ovladatelnost se na havárii zřejmě rovněž podepsala.

Až do dnešních dní však nebyly trosky letadla nalezeny, a právě proto se odborníci shodují, že ztroskotalo ve zmiňovaných bažinách u Dieppe. Pádu na pobřeží nahrává i skutečnost, že tělo pilota Narbornna bylo objeveno u Dieppe přibližně rok po havárii, ostatky československých hokejistů se ale najít nepodařilo. Snad i z toho důvodu operovala domácí StB s myšlenkou, že hokejisté skutečně emigrovali a po vzoru tehdejších norem popotahovala členy rodin v Československu. Chabou útěchou snad může být fakt, že českoslovenští hokejisté dokázali mistrovství v roce 1949 vyhrát i pro své zesnulé kamarády.