Život masového vraha Josefa Mengeleho v Jižní Americe: Kde se 30 let skrýval a proč ho nechytili?

Koncem srpna 1949 Josef Mengele vystupoval z lodi na přístavní molo v Buenos Aires. Po čtyřech letech skrývání v Evropě se mu podařilo uniknout. Argentina byla pragmatickou volbou, vládl zde Juan Domingo Perón, sympatizant předválečných evropských diktatur. I přesto muselo být Mengelemu jasné, že úplný klid nenajde ani tak daleko od starého kontinentu. V tu chvíli mu ještě zbývalo třicet let života plných zvratů a útěků.

Mengele se přestal bát

Mengele se v Argentině zprvu uchytil jako tesař a brzy se seznámil s dalšími nacisty, kteří v Buenos Aires hledali útočiště. Nebylo to nic těžkého, německá menšina žijící v Argentině vesměs s nacismem sympatizovala a prohru třetí říše těžce nesla. Mengele se tak v roce 1952 setkal i s nejhledanějším nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem nebo Hansem Ulrichem Rudelem z Luftwaffe, který mu měl do budoucna významně pomoct.

Čtěte také: Mengele nechal zabít 400 000 lidí. Z popisu jeho experimentů na dětech se zvedá žaludek

Mengele se v Buenos Aires cítil bezpečně a už roku 1955 získal pas pro cizince žijící v Argentině a vyjel s ním do Švýcarska. Pouhých šest let po útěku z Evropy se na starý kontinent vracel. Myslel si, že hon na nacisty skončil. Ve Švýcarsku se dokonce setkal se svým synem Rolfem, kterému ho představili jako strýčka Fritze, a potkal tu Marthu, vdovu po bratru Karlovi, kterou si měl vzít, aby firma Mengelových zůstala v rodinných rukou. Vydal se také do rodného Günzburgu v Bavorsku a dostal se i do Mnichova.

O rok později se Mengelemu podařil nevídaný kousek, když získal západoněmecký pas na své vlastní jméno! Nikdo se neobtěžoval zjišťovat, zda nefiguruje na seznamech zločinců. Svou roli patrně sehrál i fakt, že byl tehdejším velvyslancem bývalý nacista Werner Junkers. Ještě ten samý rok se do Buenos Aires stěhovala Martha i se synem Karlem Heinzem a v roce 1958 si svého švagra vzala v uruguayském Montevideu. Zdánlivá idyla a bezpečí se ale začaly hroutit.

Únos Eichmanna všechno změnil

Ve Vídni si na osvětimského anděla smrti vzpomněl levicový aktivista Hermann Langbeim, jenž strávil část války v koncentračním táboře, kde Mengeleho potkal. V roce 1958 znovu rozdmýchal zájem o Mengeleho a začal po něm pátrat. Informace o Langbeimově aktivitě se dostaly do Buenos Aires a Mengelemu došlo, že musí zmizet.

V roce 1959 natrvalo opustil pohodlnou argentinskou metropoli a usadil se v Asunciónu. Paraguayské hlavní město zavánělo provinčností a bylo na hony vzdálené luxusu a lesku argentinského přístavu. Zdálo se jako dobrý úkryt, zastrčené uprostřed kontinentu v zapomenuté a chudé zemi.

Mohlo by vás zajímat: Revoluční stíhačka změnila svět ochránců nebes. Prototyp našli v Hitlerově tajné dílně

Pak ale přišel 11. květen 1960, kdy agenti Mosadu unesli Adolfa Eichmanna do Izraele. Iser Harel, šéf zpravodajské služby, po letech vzpomínal, že agenti pátrali i po Mengelem a chtěli ho unést společně s Eichmannem. Nacistický lékař dostal strach. Už ani Asunción nebyl bezpečný, o Mengelem se veřejně mluvilo a jeho ochránci v Argentině začali zjišťovat, komu vlastně pomohli. Mengele se pár měsíců skrýval na farmě v jižní Paraguayi a nakonec využil pomoci Wolfganga Gerharda, bývalého vůdce Hitlerjugend v Rakousku. Ten mu našel ukrýt u rodiny Stammerových v obci Nova Europa asi tři sta kilometrů od São Paula.

Skrývání na venkově

V té době už se zapomínalo na Eichamanna, který byl popraven 1. června 1962, a pozornost se upřela na Mengeleho. Noviny se plnily fantastickými články a do pohybu se dala i liknavá západoněmecká diplomacie. Stammerovi byli sice prostí venkovští imigranti, kteří do Brazílie přišli z Maďarska, ale muselo jim být jasné, že údajný Švýcar Peter Hochbichler něco tají. Postupem času zjistili pravdu podle fotky z novin a Mengele se jim přiznal. Přesto ho kryli až do roku 1974 a ani potom ho neudali.

Čtěte také: Nejkrutější nacistické experimenty: Co všechno se testovalo na vězních v koncentračních táborech?

Proč? Může za to souhra faktorů, které je k tomu donutily a zároveň motivovaly. Wolfgang Gerhard Stammerovým vyhrožoval a Josef Mengele zase poskytoval manželům finance, aby nakupovali nové statky. Do toho měla Gitta Stammerová s Mengelem patrně poměr. V roce 1963 navíc ukončili svou činnost v Americe agenti Mosadu. Iser Harel odešel z vedení tajné služby a Izrael řešil jiná (respektive bližší) bezpečnostní rizika než jednoho nacistu ukrytého kdovíkde.

To poskytlo prostor soukromým lovcům nacistů, ani ti se však nesetkali s úspěchem. To, co Mengeleho ohrožovalo víc, byl vztah se Stammerovými, který se postupem času zhoršoval. Gerhard nakonec začal Mengelemu hledat nové ochránce a představil mu manžele Bossertovi původem z Rakouska. Ti ho vzali do São Paula, ukázali mu metro, nechali ho jít do obchodu a seznámili ho s dalšími lidmi. Gerhard zároveň Mengelemu poskytl svůj občanský průkaz.

V roce 1974 se spojenectví se Stammerovými rozpadlo úplně. Manželé si pořídili vilu v São Paulu a pro Mengeleho koupili bungalov a donutili ho platit nájem. Začal osamělý podzim Mengeleho života. Pokusil se přesvědčit služebnou Elsu, aby s ním žila, ale odmítla. Psal nevrlé dopisy rodině a mluvil o nemocích, které ho začaly sužovat. Jeho syn Rolf nakonec přistoupil na osobní setkání a odcestoval do Ria de Janeira. Nikterak nesympatizoval s nacistickými postoji své rodiny a cestu podnikl s velikým sebezapřením. Nakonec si při setkání vyslechl jen otcovy obhajoby. Na téma Osvětimi prakticky nedošlo, protože o tom Mengele odmítal hovořit.

Nečekaný konec masového vraha

Anděl smrti stárl a zhoršovaly se u něj pocity úzkosti. Už na statku Stammerových neustále hlídal příjezdovou cestu k pozemku. Bál se, že bude odhalen, přesto přijal nabídku Bossertových, aby se s nimi vydal do moderního letoviska Bertioga na břehu Atlantiku. Na prosluněné pláži ho dostihla smrt. Nezabili ho agenti Mosadu ani lovci nacistů, Mengeleho život ukončily chladné vody oceánu. Když se šel 7. února 1979 koupat, dostal infarkt.

Wolfgang Gerhard se na Mengeleho smrt připravil už o tři roky dříve a na jednom hřbitově nedaleko São Paula pořídil vedle hrobu své matky ještě jedno místo, údajně pro staršího nemocného příbuzného. Jenže v roce 1979 došlo ke groteskní situaci. Hrobník si pamatoval, že Gerhard chtěl hrob pro příbuzného, a přišlo mu divné, že by najednou měl pohřbívat tělo, které podle občanského průkazu patří samotnému Gerhardovi. Zažádal proto, aby byla rakev otevřena. Liselotte Bossertová ale udělala hysterickou scénu a prozrazení tak zabránila.

Rodina kryla i Mengelovu smrt

Mezitím lovec nacistů Simon Wiesenthal začala urputně pracovat na Mengeleho dopadení. Netušil, že jeho cíl je už po smrti. Wiesenthalova aktivita rozběhla další kolo vyšetřování a zájmu. Paraguay couvla a zrušila Mengeleho občanství. Zároveň ale oznámila, že se zločinec v Paraguayi nezdržuje od roku 1960. Do pátrání se nakonec zapojila i FBI, která dostala tip, že Mengele přiletí do Miami z Asunciónu. Byl to ale podvod, za kterým stála paraguayská opozice, jež chtěla nákupem letenky na Mengeleho jméno zdiskreditovat paraguayský vojenský režim.

Když pak začátkem 80. let proběhl v Izraeli soud s Mengelem, došlo i rodině v Günzburgu, že musí s pravdou ven. Mengelovi tak ohlásili, že jejich příbuzný zemřel. Mysleli si, že tím všechno skončí, ale mýlili se. Stopy vedly do brazilského São Paula, kde se našly důkazy o Mengeleho životě a jeho kontaktech. Při výslechu Bossertovi řekli, kde je Mengele pohřben, a zúčastnili se exhumace. O tom, kde se Mengele skrývá, vědělo 25 lidí, nikdo ale nikdy nic neprozradil. Někteří netušili, že mají před sebou arcivraha, jiní sympatizovali s nacismem a v pomoci Mengelemu viděli formu odplaty za prohranou válku. Mengeleho rodina svého příbuzného roky finančně podporovala a utajovala důležité informace. Jediný, kdo vystoupil z řady, byl Mengeleho syn Rolf.

Zdroj: The Guardian