Nejkrutější nacistické experimenty: Co všechno se testovalo na vězních v koncentračních táborech?

Před časem jsme psali o nacistických experimentech na dvojčatech, za nimiž nestál nikdo jiný než samotný Josef Mengele. Německý lékař se krutými pseudovýzkumy nechvalně proslavil, jeho působení v koncentračním táboře Osvětim během posledních let války však mělo mnohem širší záběr. Byla by však chyba všechny tyto pokusy přisuzovat pouze Mengelemu – podobné činnosti se odehrávaly ve většině koncentračních táborů, a to z různých důvodů. Někdy bylo cílem prokázat nadřazenost árijské rasy, jindy zase uplatnit zjištění pro vojenské účely; leckdy však jedinou motivací nacistických lékařů byla pouze zvrhlá zvědavost a možnost beztrestně provádět zjevně neetické experimenty na jiných lidských bytostech. Připomeňme si některé hrůzy, které by se už nikdy neměly opakovat.

Hledání léků

V letech 1943–1944 se odehrávalo množství experimentů v táboře Buchenwald. Jednak se tamější lékaři snažili vyzkoumat, jak se efektivně bránit zápalným bombám s fosforem, k čemuž využívali zajatce. Vězni byli vystaveni popáleninám v důsledku vystavení fosforu či také bojovému plynu yperit (jenž byl využíván hlavně v první světové válce) a následně na nich byly zkoušeny různé medikamenty, jež měly rány zhojit. Není překvapením, že spousta z nich zemřela. Totéž platí i pro nedobrovolné pokusné osoby, jimž byly do jídla přidávány nejrůznější jedy – to kvůli sledování následných reakcí jejich těl.

Čtěte také: Nepovedených atentátů na Hitlera bylo 42. Soustavně ho zachraňovaly neskutečné náhody

Simulace bojiště

Spousta vězňů byla také vystavena různým nemocem – malárii, tuberkulóze, žluté zimnici, tyfu a dalším chorobám, jež se nacističtí lékaři následně snažili léčit různými léky a očkováním. Obdobně byl zkoumán i sulfamid jako možná léčebná látka proti streptokokům a dalším bakteriím, jež způsobují tetanus či gangrénu. Zajatcům byly do infikovaných ran přidávány i třísky či kousky skla, aby došlo k co nejpřesnější simulaci zranění z bojiště.

Příprava na moře

V roce 1944 se v táboře Dachau přemýšlelo nad možností přeměny mořské vody ve vodu pitnou. Pokusy tohoto typu pod vedením doktora Hanse Eppingera probíhaly třeba tak, že vězňům byla odepřena voda i jídlo – jedinou možnost pro ně představovala slaná mořská voda. Její konzumace samozřejmě vedla k dehydrataci, a to v takové míře, že někteří z vězňů v zoufalství olizovali i umytou podlahu, aby se dostali alespoň k částečně pitné vodě.

Mohlo by vás zajímat: Výhrůžky vyhlazením a zhroucený Hácha. Jak Hitler zabral Československo?

Extrémní podmínky

Vojenské cíle měly ospravedlnit i experimenty s podchlazením vězňů. V rámci přípravy na extrémně nízké teploty na východní frontě byli využíváni především ruští zajatci, u nichž se předpokládala geneticky větší odolnost vůči mrazům. Stovky zajatců v Dachau či Osvětimi byly topeny v ledové vodě, u leckoho se jednalo rovnou o trest smrti – lékaři totiž sledovali, při jaké teplotě a po jakém čase člověk zemře na podchlazení. Součástí občas byla i snaha tento proces zvrátit a umrzlého zajatce oživit – například na první pohled absurdním vhozením jeho těla do vařící vody.

Zdroj: Jewish Virtual Library