Zikmund Lucemburský byl nesmírně schopným králem. Česká historie mu jen křivdí

Češi většinou nemohou přijít Zikmundovi Lucemburskému (1368–1437) na jméno. Vyčítají mu upálení Jana Husa, křížové výpravy do Čech, lstivost a prohnanost, a dokonce snad i ty rezavé vlasy, díky kterým si vysloužil přezdívku liška ryšavá.

Syn Karla IV. a poslední Lucemburk měl ale na dějiny Evropy zásadní vliv. Kombinací diplomacie, taktizování a četných, i když ne vždy úspěšných vojenských tažení udržel pod svou kontrolou velkou část Evropy, zlikvidoval papežské schizma a prosadil reformu církve.

Tady je několik důvodů, proč byl v pořadí dvanáctý český král Zikmund Lucemburský zřejmě nejschopnějším vládcem pozdního středověku.

Zikmund panovník

Zikmundovi se vyčítá, že se sice nechal korunovat českým králem už 28. července 1420, v Čechách ale fakticky nevládl a věnoval se mnohem víc svým zájmům v Uhrách a Německu. Ostatně Maďaři považují jeho vládu (1387–1437) za jedno z nejvýznamnějších období svých dějin. Dokázal totiž z nesourodého slepence zemí patřících pod Svatoštěpánskou korunu vykřesat fungující a prosperující stát a navíc udržel Osmany v uctivé vzdálenosti.

Kromě Uher byl Zikmund úspěšný i na západ od českých hranic, kde díky své silné pozici ve Svaté říši římské – byl zvolen nejprve římským králem (1410) a poté i římským císařem (1433) – nakonec uspěl se svým snem vybudovat mohutné podunajské soustátí, které by se dokázalo postavit Osmanské říši.

V Čechách Zikmunda v roce 1421 odmítl přijmout za panovníka zemský sněm. A i kdyby se tak nestalo, probíhající husitské války by Zikmundovi spolehlivě bránily plně se ujmout jeho povinností. Situace se změnila teprve po bitvě u Lipan (1434), a Zikmund tak nakonec přece jen na poslední necelé dva roky života na český trůn usedl nejen teoreticky, ale i fakticky.

Zikmund vojevůdce

Zikmund Lucemburský nebyl jen diplomat, ale i válečník, který během svého dlouhého života (v Uhrách vládl 50 let) zorganizoval mnoho vojenských tažení a vybojoval četné bitvy. A přestože řadu z nich prohrál, ze strategického hlediska nakonec ze střetnutí většinou vyšel jako vítěz.

Tak tomu bylo v boji s Osmanskou říší, která v roce 1396 u Nikopole v dnešním Bulharsku na hlavu porazila Zikmundovu křížovou výpravu. Osmané přesto nedokázali svého vítězství využít a nakonec se Zikmundem uzavřeli mír. Také dvě z velkých úvodních bitev husitských válek – bitva na Vítkově a u Vyšehradu v roce 1420 – skončily porážkou Zikmundových vojsk. A stejná situace se opakovala i v prosinci 1421, kdy byla Zikmundova vojska poražena u Kutné Hory. Přesto si Zikmund udržel markrabství Moravské a nadále měl početné straníky i mezi českou katolickou šlechtou.

Na druhou stranu byl Zikmund úspěšný v boji s Benátčany, kterým vyrval Dalmácii, a Moldavany.

Zikmund reformátor církve

Byl to Zikmund Lucemburský, kdo se postaral o likvidaci papežského schizmatu, kdy měla katolická církev hned tři papeže zároveň. Právě kvůli tomu koneckonců svolal do Kostnice církevní koncil, ze kterého v roce 1417 vzešel nový a jediný papež Martin V.

My si pochopitelně kostnický koncil spojujeme s upálením Jana Husa 6. července 1415, k němuž došlo i přesto, že měl český kazatel průvodní dopis od Zikmunda. Podle historika Petra Čorneje udělal Hus osudovou chybu, když spěchal do Kostnice, aby stihl začátek koncilu, zatímco Zikmund směřoval do Cách, kde byl 8. listopadu 1414 korunován na krále Svaté říše římské. Jak píše Čornej ve své publikaci Jan Žižka, protivníci českého kazatele dokázali této skutečnosti dokonale využít.

Zikmund požadoval od církve značné ústupky – v první řadě chtěl, aby byla podřízena světské, tedy jeho moci. V letech 1403–1404 dokonce zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a osobně obsazoval některé církevní úřady, včetně biskupských.

Zdroj: Petr Čornej: Jan Žižka