Svatý Martin 11. listopadu nikam nepřijel. Pečení hus má morbidní i legrační základ

Že má svatý Martin přijíždět na bílém koni, ví každé malé dítě. A taky většinou ví, že ten „bílý kůň“ vlastně znamená sníh. Jenže pravdou je, že podle toho, co psal Martinův současník Sulpicius Severus z Aquitanie, Martin skutečně jezdil na bílém koni, když sloužil v římské armádě jako voják. K té ho donutil nastoupit jeho otec, doufal totiž, že syn půjde v jeho šlépějích a u armády udělá hvězdnou kariéru.

Už když jeho syn v roce 316 či 317 (historické prameny v tomto nemluví jasně) přišel na svět, viděl v něm velkého bojovníka a právě kvůli tomu ho pojmenoval Martin – podle Marta, římského boha války. Jenže v případě Martina jablko padlo extrémně daleko od stromu.

Římský voják, který se choval jako křesťan

Martin se narodil v římské provincii Panonie, v místě, kde byste dnes našli město Szombathely v Maďarsku. Rodina tam ale nepobyla dlouho a jen pár měsíců po Martinově narození se přesunula do severní Itálie. Martinův otec ani nečekal, až jeho syn dospěje do věku 17 let, kdy většinou chlapci k armádě odcházeli, a poslal ho tam hned po základní škole.

Martina ale fascinovalo křesťanství, se kterým se v Itálii setkal, a rozhodl se nechat pokřtít; stačil se však jen zapsat mezi katechumeny, než ho přeložili do tehdejší Galie. A právě tam se měla odehrát příhoda, která ho proslavila. Údajně tam polonahému, zimou zkřehlému žebrákovi daroval polovinu svého vojenského pláště. Té noci se mu ve snu zjevil Ježíš Kristus zahalený právě tímto kusem oděvu.

A tak měl Martin o následující kariéře jasno. Roku 339 přijal křest, a ačkoli u armády zůstal tak dlouho, jak mu velela povinnost, jednal jako křesťan – dokonce prý obsluhoval i svého sluhu, když se mu zdál unavený. Do své poslední bitvy údajně vyjel ozbrojený jen křížem.

Ke křtu nakonec přemluvil i maminku (otce nikoli) a po odchodu z armády žil v Itálii jako poustevník, hlásal evangelia venkovanům, založil mnišské komunity a nakonec se stal biskupem. A v téhle době má původ i tradice, kterou taky dobře známe – tradují se dokonce dvě různé legendy. Podle jedné Martin biskupem být nechtěl, a tak se schoval mezi husy, ty ale kejhaly tak nahlas, že jej prozradily. Podle druhé, ještě o něco morbidnější, se lidé husám jejich upečením mstili za to, že kejhaly při Martinových kázáních a rušily.

Legendy mají zřejmě praktické základy

Obojí bude ale pravděpodobně vymyšlené. Pravda je totiž taková, že svátek svatého Martina spadá do roční doby, kdy se husy stejně tradičně zabíjely. Čeládka tehdy dostávala výplatu za uplynulý rok a rozhodovala se, jestli změní zaměstnavatele anebo zůstane. Dělaly se zásoby na zimu, dokvašovalo se víno (a svatomartinské víno taky patří k tradicím, které držíme dodnes), konaly se dobytčí trhy a čeleď samozřejmě i řádně oslavovala. Museli to ale stihnout rychle – dvanáctého začínal půst, který se držel až do Vánoc.

Není tak divu, že se svatý Martin nakonec stal patronem vinařů, pastýřů, koželuhů, krejčích a kovářů. Zároveň ale drží patronát i nad abstinenty, vojáky a jezdci.

Na pohřbu se sešly masy lidí

Martin z Tours nezemřel jako mučedník. Naopak, dožil se požehnaného věku 80 let, 8. listopadu 397 na jedné ze svých misijních cest. Jeho svátek se slaví až 11. listopadu, protože tehdy se konal jeho pohřeb. Na poslední cestě Martina doprovodilo obrovské množství lidí a v Tours nad kryptou s jeho ostatky vznikla nakonec velkolepá bazilika. Dnes je mu zasvěceno přes 4 500 kostelů a kaplí po celém světě.

Zdroj: Seriál Naše Tradice / Catholica.cz